Mé velikonoční poselství

Chlubíme se křížem našeho Pána † V NĚM je vzkříšení, spása a život † Skrze NĚJ jsme spaseni a vykoupeni †

Milí přátelé a krajané!

Na základě pověření, které mi udělila Německá biskupská konference, totiž pečovat o církevní a duchovní záležitosti sudetoněmeckých katolíků, obracím se prostřednictvím našich krajanských listů s tímto velikonočním poselstvím na všechny krajany, ať už slaví Velikonoce kdekoli.

Rád bych začal osobní vzpomínkou. V roce 1946, deset dní před Popeleční středou, jsem byl kvůli svému zpravodajství o průběhu vyhánění, které jsem podával nunciatuře v Praze, zatčen českou policií. Cestou do věznice v Karlových Varech jsem se duchovně připravil: ať přijde cokoli, ponesu to jako svůj osobní kříž. Na Popeleční středu jsem posvětil popel z novin a udělil popelec dvanácti spoluvězňům v cele č. 18. Ranní čtení z Bible i společnou večerní modlitbu jsem vždy zakončoval slovy: Neseme útrapy vězení jako svůj kříž. Na velikonoční neděli jsem směl v soudní síni, kde jinak vynášel své tvrdé rozsudky lidový soud, sloužit mši svatou – ráno pro muže, odpoledne pro ženy. Navzdory naší obtížné situaci jsme zpívali známé velikonoční písně i velikonoční aleluja, mocně a radostně, neboť kdo zná Velikonoce, nezoufá. Jedinou výhradu jsme zaznamenali, když jsme v refrénu třetí sloky jedné z písní zpívali: „Vůdce žije, aleluja." Dokázal jsem ale prokázat, že tato velikonoční píseň pochází již z roku 1862. Všichni, kdo tam byli a dodnes žijí, potvrdí, že to byla působivá velikonoční slavnost.

V obcích venku, kde už začalo „plánované vysídlování", se postní doba a Velikonoce mohly slavit jen v kostelích. Byla to totiž velká doba utrpení naší národní skupiny. Museli jsme se vzdát nám tak důvěrně známého dramatického ztvárnění velikonočního dění spásy, jak se odráželo ve zvycích. Nebyl už tedy žádný veřejný průvod s ratolestmi, neboť pole a hřbitovy nám už nepatřily. Nebyl žádný velikonoční průvod ke vzkříšení v pestrosti zbožných zvyků. Nad Velikonocemi roku 1946 ležel velký stín kříže vyhnání. Ale naši krajané nezoufali, protože věděli a věřili, že po tomto utrpení budou následovat nové Velikonoce. O třicet let později víme, že to nebyla klamná víra.

Nyní ale jdeme vstříc velikonoční slavnosti roku 1976 v nové vlasti, ve změněném světě. Naučili jsme se vzdát se leckčeho, co nám doma dělalo Velikonoce tak milými. Uvědomili jsme si, že Velikonoce nejsou vlastně jen zvyk, nýbrž ústřední tajemství naší křesťanské víry: tajemství smrti a vzkříšení našeho Pána.

V duchu obnovené liturgie chceme slavit Svatý týden a začít Květnou nedělí, která nám ve svém obratu od „Hosana" průvodu s ratolestmi k „Ukřižuj ho" pašijového příběhu ukazuje skutečnost, s níž se v životě znovu a znovu setkáváme. Slavíme Zelený čtvrtek, jehož hlavním obsahem je poslední večeře a s ní ustanovení eucharistie. Jsme povinni slavit eucharistii, stolní společenství s Pánem a stolní společenství s bratry. Velký pátek je dnem smrti Páně, přísným postním dnem pro věřícího křesťana. Ale i do smutku tohoto dne už zaznívá akord radosti, neboť je to týž Pán, jehož smrt slavíme a jehož vzkříšení budeme zvěstovat už pozítří o Velikonocích.

věta pokračuje na dalším listu ⟶