⟵ věta pokračuje z předchozího listu

„Köihpritscheři" – jak se všem s napřaženou rukou říkalo – neměli tak velká pole, aby se jim vyplatil strojový park. Proto se všechno odehrávalo klidněji. Čas tehdy nehrál tak velkou roli jako dnes. Člověk byl spokojený. Nároky nebyly vyšroubované tak vysoko, jak je to obvyklé v zemi hospodářského zázraku. S malým příjmem si člověk vystačil. Pomáhalo se tam, kde bylo potřeba a kde byla pomoc žádaná. Byly to skromné, ale šťastné časy. Člověk byl spokojenější.

Ještě něco nezapomenutelného slyším a vidím v tomto ročním období. Dokořán stojí stodolová vrata. Takových budov bylo u nás v městečku více a ven se line vůně zralého obilí.

Ženy stojí na mlatě a vážou vybrané dlouhé slámy do otepí. Řada jich už visí podél celé stěny. V řadě za sebou jsou u stěny stodoly seřazené cepy. Shora padají snopy obilí. Rychlé ruce hbitě rozvazují slaměné převazy a klasy pak leží na mlatě jako utkaná rohož. Teď se plivne do dlaní. Čtyři, často i šest žen bere do rukou cepy a bije do rohože. Zdaleka je slyšet zvuk mlácení, když cep dopadá na tvrdou podlahu. Nebylo slyšet žádného nářku. Z upocených tváří vždycky vycházel přátelský pohled do kola. Ale i tady se odváděla těžká práce po dobu pěti hodin. Ano, takový byl tehdy náš svět a náš domov. To zůstává nezapomenuto.

Každé roční období mělo své zvláštní kouzlo a svou svéráznost. Dnes se už žádné brambory v ohni z bramborové natě nepečou a už není slyšet zvuk cepů při mlácení.

Br.

Objednané pánské kalhoty

Jeden pořádný horní slavkovský (Schlaggenwald) řemeslnický mistr si kdysi objednal pánské kalhoty. Protože si na ně ale musel dlouho počkat a ta záležitost mu už začala připadat pěkně hloupá, chtěl trochu přitopit pod kotlem. Poslal tedy tento dopis:

Už uplynula pěkně dlouhá doba, a Ty jsi s těmi kalhotami ještě ani nezačal. Je to taky hloupá věc, dělat ze starého nové. Ale počítat si můžeš, jako u všech svých zákazníků, své pracovní hodiny. Proto se do toho pusť s radostí a mysli na to, že přece patří krajanovi. Ty máš samozřejmě samé takové zákazníky, o které se staráš, a nemůžeš si ani zaplatit daně. Tak mi příště řekni klidně do očí — takovou práci já nedělám. Nejsem sice bohatý, ale platím hned. Nemusíš se kvůli tomu honit a můžeš si svou práci rozvrhnout. Až budeš s tím tak daleko, napiš mi pak lístek. A když z toho nakonec nic nebude, tak si to zase vezmu domů.

Mimochodem budiž poznamenáno, že oba, jak mistr krejčovský, tak mistr řemeslnický, dodrželi své slovo. Kalhoty byly dodány a hned také zaplaceny.

Hugo Prasse, Mühlacker

věta pokračuje na dalším listu ⟶