Naše posvícení!

Ohlašovalo počátek podzimu. Ale byla to vždycky krásná slavnost. Hry na náměstí a sváteční nálada v celém městečku těšily staré i mladé. Jak nádherně voněl štrůdlový, povidlový a tvarohový koláč, když se nesl domů z pekařských dílen.

Pečlivě se krájel na „štramrle" a pak se skládal na talíře. Byla to nádherná ozdoba stolu k dopolední i odpolední kávě. Tehdy totiž koláč nebýval v každém domě každou neděli. Proto byly i naše slavnosti vždycky opravdu slavnostní – protože si člověk podvědomě uvědomoval, že má Pánu Bohu za co děkovat.

Návštěva kostela byla tu neděli samozřejmostí. Ostatně o svátcích bývaly oba naše kostely velmi hojně navštívené. Možná to bylo tehdy trochu i vinou samotného duchovenstva, protože se lid od Pána Boha vzdálil. Nevzpomínám si totiž, že by se páni děkani vydávali mezi lid a chtěli s ním být zajedno. Dnes je to úplně jinak – dnešní duchovenstvo se o spásu duše bližních stará mnohem víc.

Zvlášť dnešnímu mladému duchovenstvu patří pochvala. Kostel svatého Jiří možná stál nad naším městečkem přece jen trochu příliš povzneseně. A přitom to bylo velmi dobré, protože Věžová Hanka bděla nad tím, aby nás nepřekvapil žádný požár. Ze své věžní světničky měla přehled nad celým městem i širokým okolím.

Nejeden starší občan se na hrbolatých prknech hostinských sálů odvážil k muzice šrámlů zatančit si posvícenský tanec. Vrcholem těchto posvícenských dnů byl pro mladé loučný ples branců. Kocovina přišla později, když branci s dřevěnými kufříky spěchali na nádraží a museli na delší dobu opustit domov. Tehdy se nejednomu zakalilo oko a pod písní se vytratila nejedna slza.

Posvícení u nás mělo ještě jiný význam. Ohlašovalo také čas kopání brambor. Zvonek, který oznamoval jedenáctou hodinu dopolední, byl znamením k odchodu na pole. Tehdy bylo možné vidět naše ženy z městečka, jak vycházejí z domovních dveří s nůší na zádech a motykou na brambory v ruce. Obvykle se čekalo, až se sejde celá parta, a pak se s povídáním vyrazilo za město. My děti, holky i kluci, jsme tehdy přicházely po škole, protože ohýnek z bramborové natě byl přece jen moc krásná věc. A brambory upečené v žáru chutnaly obzvlášť dobře. A naše obličeje byly trochu umazané od popela. Ale i ženy, které brambory kopaly, byly rády, když jsme my děti vytrhaly natě a odklidily je z záhonů. Nejkrásnějším potěšením ale byla svačina. Když se do hrnečků nalila horká, voňavá káva a k tomu se přidala velká houska a čtvrtka chleba. Ach, jak to všechno chutnalo! Ještě dnes se mi sbíhají sliny, když na tu krásnou dobu vzpomenu. Pak už to netrvalo dlouho a ozvala se siréna kožedělné továrny Seffa-Roßmeisl, což znamenalo konec směny. Den kopání brambor měl tedy šest hodin. Ještě dnes vidím ty shrbená záda. Ale žádné stížnosti nebylo slyšet. Kdo by to dnes z mladých žen ještě vydržel? Vždyť dnes si spousta mladých lidí stěžuje na bolesti zad, aniž by se museli tolik ohýbat.

Slunce v tomto ročním období často ještě hřálo docela silně. Někdy bylo na pár záhonech vysázeno i „dorčat" (rané odrůdy brambor). A se svolením majitele pole si člověk mohl jeden vytáhnout. Jak dobře pak chutnal plátek „ananasu chudých". Tyto časy jsou pro naše potomky nepředstavitelné. Tehdy si totiž ne každý majitel pole mohl dovolit pořídit si vykopávač brambor.

věta pokračuje na dalším listu ⟶