Naše posvícení!
Ohlašovalo počátek podzimu. Ale byla to vždycky krásná slavnost. Hry na náměstí a sváteční nálada v celém městečku těšily staré i mladé. Jak nádherně voněl štrůdlový, povidlový a tvarohový koláč, když se nesl domů z pekařských dílen.
Pečlivě se krájel na „štramrle" a pak se skládal na talíře. Byla to nádherná ozdoba stolu k dopolední i odpolední kávě. Tehdy totiž koláč nebýval v každém domě každou neděli. Proto byly i naše slavnosti vždycky opravdu slavnostní – protože si člověk podvědomě uvědomoval, že má Pánu Bohu za co děkovat.
Návštěva kostela byla tu neděli samozřejmostí. Ostatně o svátcích bývaly oba naše kostely velmi hojně navštívené. Možná to bylo tehdy trochu i vinou samotného duchovenstva, protože se lid od Pána Boha vzdálil. Nevzpomínám si totiž, že by se páni děkani vydávali mezi lid a chtěli s ním být zajedno. Dnes je to úplně jinak – dnešní duchovenstvo se o spásu duše bližních stará mnohem víc.
Zvlášť dnešnímu mladému duchovenstvu patří pochvala. Kostel svatého Jiří možná stál nad naším městečkem přece jen trochu příliš povzneseně. A přitom to bylo velmi dobré, protože Věžová Hanka bděla nad tím, aby nás nepřekvapil žádný požár. Ze své věžní světničky měla přehled nad celým městem i širokým okolím.
Nejeden starší občan se na hrbolatých prknech hostinských sálů odvážil k muzice šrámlů zatančit si posvícenský tanec. Vrcholem těchto posvícenských dnů byl pro mladé loučný ples branců. Kocovina přišla později, když branci s dřevěnými kufříky spěchali na nádraží a museli na delší dobu opustit domov. Tehdy se nejednomu zakalilo oko a pod písní se vytratila nejedna slza.
Posvícení u nás mělo ještě jiný význam. Ohlašovalo také čas kopání brambor. Zvonek, který oznamoval jedenáctou hodinu dopolední, byl znamením k odchodu na pole. Tehdy bylo možné vidět naše ženy z městečka, jak vycházejí z domovních dveří s nůší na zádech a motykou na brambory v ruce. Obvykle se čekalo, až se sejde celá parta, a pak se s povídáním vyrazilo za město. My děti, holky i kluci, jsme tehdy přicházely po škole, protože ohýnek z bramborové natě byl přece jen moc krásná věc. A brambory upečené v žáru chutnaly obzvlášť dobře. A naše obličeje byly trochu umazané od popela. Ale i ženy, které brambory kopaly, byly rády, když jsme my děti vytrhaly natě a odklidily je z záhonů. Nejkrásnějším potěšením ale byla svačina. Když se do hrnečků nalila horká, voňavá káva a k tomu se přidala velká houska a čtvrtka chleba. Ach, jak to všechno chutnalo! Ještě dnes se mi sbíhají sliny, když na tu krásnou dobu vzpomenu. Pak už to netrvalo dlouho a ozvala se siréna kožedělné továrny Seffa-Roßmeisl, což znamenalo konec směny. Den kopání brambor měl tedy šest hodin. Ještě dnes vidím ty shrbená záda. Ale žádné stížnosti nebylo slyšet. Kdo by to dnes z mladých žen ještě vydržel? Vždyť dnes si spousta mladých lidí stěžuje na bolesti zad, aniž by se museli tolik ohýbat.
Slunce v tomto ročním období často ještě hřálo docela silně. Někdy bylo na pár záhonech vysázeno i „dorčat" (rané odrůdy brambor). A se svolením majitele pole si člověk mohl jeden vytáhnout. Jak dobře pak chutnal plátek „ananasu chudých". Tyto časy jsou pro naše potomky nepředstavitelné. Tehdy si totiž ne každý majitel pole mohl dovolit pořídit si vykopávač brambor.
Unsere Kirwa!
Sie zeigte den Herbstbeginn an. Aber es war ein schönes Fest gewesen. Die Spiele am Markt und eine festliche Stimmung im ganzen Ort erfreute alt und jung. Wie duftete der Streußel-, Powidl- und der Quarkkuchen so herrlich, wenn er aus den Backstuben der Bäckereien heimgetragen wurde.
Sorgfältig wurde er in „Stramerln" geschnitten und dann auf Tellern aufgeschichtet. Es war ein herrlicher Tischschmuck zum Früh- und Nachmittagskaffee. Ja, damals gab es nicht in jedem Haus an allen Sonntagen Kuchen. Darum waren auch unsere Feste immer recht feierlich, weil man im Unterbewußtsein dem Herrgott dankbar war.
Der Kirchgang war an diesem Sonntag eine Selbstverständlichkeit. Überhaupt waren an den Festtagen unsere beiden Gotteshäuser sehr gut besucht. Vielleicht lag es damals doch ein bißchen an der Geistlichkeit selbst, weil sich das Volk von seinem Herrgott entfernt hat. Denn ich erinnere mich nicht, daß sich die Herrn Hochwürden Dechante unter das Volk begaben und mit ihm eins sein wollten. Heute ist das doch ganz anders. Man kümmert sich mehr um das Seelenheil der Mitmenschen.
Besonders der heutigen jungen Geistlichkeit ist ein Lob zu sagen. Vielleicht stand die St. Georgs-Kirche doch zu erhaben über unserem Städtchen. Und wiederum war das sehr gut, denn die Turmhanni wachte darüber, daß uns keine Feuerüberraschungen zuteil wurden. Von ihrer Turmstube aus hat sie den ganzen Ort und weite Flächen übersehen können.
So mancher ältere Bürger wagte auf den holprigen Dielen in den Gaststuben ein Kirwatänzchen zur Schrammelmusik. Der Abschiedsball der Rekruten war an diesen Kirwatagen für die Jungen der Höhepunkt gewesen. Der Kater kam nachher, wenn die Rekruten mit den Holzköfferchen zum Bahnhof eilten, und für längere Zeit die Heimat verlassen mußten. Da wurde so manches Auge trübe und die Träne zerquetscht, die sich unter dem Lied hervorstahl.
Die Kirwa hatte auch noch eine andere Bedeutung bei uns. Sie kündete auch die Zeit des Kartoffelgrabens an. Das Glöcklein, das die elfte Vormittagsstunde anzeigte, war die Zeit des Aufbruches zum Acker. Da konnte man unsere Frauen im Städtchen mit dem Buckelkorb am Rücken und mit der Kartoffelhacke in der Hand bewaffnet aus den Haustüren treten sehen. Gewöhnlich wartete man bis die gesamte Partie beisammen war, und dann ging es mit Geplauder zum Ort hinaus. Wir Kinder damals, Mädel oder Buben, sind dann nach Schulschluß gekommen, denn ein Kartoffelkrautfeuerchen war gar zu schön. Auch schmeckten die in der Glut geschmorten Erdäpfel ganz besonders gut. Und ein bißchen verschmiert von der Asche waren unsere Gesichter. Aber auch die Erdäpfelgraberinnen waren froh, wenn wir Kinder das Kartoffelkraut herauszogen und von den Beeten abgeräumt haben. Das schönste Vergnügen aber war dann die Vesper. Wenn der heiße, duftende Kaffee in die Dippler gegossen wurde und dazu die große Semmel und das viertel Brot, verabreicht war. Hei, wie schmeckte das alles. Noch heute läuft mir das Wasser im Mund zusammen, wenn ich an diese schöne Zeit denke. Danach hat es dann nicht mehr lange gedauert und die Seffa-Roßmeisl-Lederfabrik hat gebrummt, und das bedeutete Feierabend. Sechs Stunden hat also der Kartoffelgrabtag gehabt. Noch heute sehe ich die gekrümmten Rücken. Aber keine Klagen hörte man. Wer würde das von den jungen Frauen heute noch aushalten? Es klagen doch schon heute viele junge Leute über Kreuzschmerzen, ohne daß sie sich viel bücken müssen.
Die Sonne schien oft noch sehr warm in dieser Jahreszeit. Manchmal waren auch einige Beete „Dorschen" angepflanzt. Und mit Erlaubnis des Feldbesitzers durfte man einen herausziehen. Wie gut schmeckte dann eine Scheibe der Ananas der Armen. Diese Zeiten sind für unsere Nachkommen unvorstellbar. Es konnte sich
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.