O starém hornickém městě Horní Slavkov (Schlaggenwald)

V minulém čísle Heimatbriefu jsem slíbil, že přiblížím některé historické události a okolnosti týkající se vývoje našeho starého rodného města z hlediska jeho strukturálního rozvoje – konkrétně proměnu od někdejší „rudné doby" k epoše porcelánu. To má být dnes tématem mého krátkého historického náčrtu.

Už v dávných dobách se v Krušných horách těžily vzácné rudy, v Eule – Bergreichensteinu existovala od raných dob primitivní rýžoviště zlata. Iglau – Kuttenberg – Deutschbrod a mnohá další německá hornická města v Čechách vděčí za svůj vznik a následný význam právě těžbě rud.

Také Horní Slavkov byl jedním z těchto hornických měst, které za svou existenci a rozkvět vděčí jedině pilnosti a podnikavému duchu Němců v Čechách. Byli to němečtí horníci, kdo v české zemi vydobývali poklady ze země, z půdy, a přispívali tak k bohatství celé země.

Postupně však nálezy rud ubývaly a dovozem levnějších rud ze Skandinávie a Ameriky vlastní produkce upadala. Tak tomu bylo i v našem rodném městě. Ačkoli v 18. století a ještě na počátku až do poloviny 19. století v Horním Slavkově těžba cínové rudy a její zpracování plně vzkvétaly, mnoho horníků z našeho kraje odešlo do Krušných hor, kde se nabízelo ještě dost příležitostí k dolování. Že státem provozovaná těžba rud v Horním Slavkově přesto stále dobře prosperovala, dokládá už jen skutečnost, že ze svobodného říšského města Norimberku se do Horního Slavkova přistěhovalo mnoho bednářů, aby zde při výrobě sudů a putýnek pro přepravu rudy našli nové pracovní příležitosti. (Jméno Bittner je jistě mnohým dodnes známo jako domovní jméno v Horním Slavkově.)

V roce 1848 – revolučním roce – měl Horní Slavkov ještě 4000 obyvatel, což dokládá čilý obchodní život, prosperující hospodářství a rozsáhlý obchod tohoto města. K většině cínoslévačství, vzniklých v 18. století, přibyly v 19. století ještě další provozy, které však s postupným úpadkem výroby cínu musely jeden po druhém ukončit svou činnost. (V roce 1945, při vysídlení, existovala v Horním Slavkově ještě jedna cínová slévárna v soukromém vlastnictví, patřící našemu krajanovi Oswaldu Hanikovi.)

Za zmínku stojí následující kuriozita, která se týkala těžby cínu v Horním Slavkově. Odpadní produkt při získávání cínu – wolfram – se v dřívějších dobách coby nepotřebná hlušina prostě ukládal na haldu, protože zpracování tohoto kovu bylo příliš nákladné. Zcela jinak tomu bylo po roce 1945. Protože se od několika let vědělo, že tento dosavadní odpad obsahuje uran, měli Rusové náhle největší zájem právě o Horní Slavkov s jeho ložisky wolframu a náležitě je vytěžili. Začal velký „hon" na uran v Horním Slavkově, a tím i zánik idylického starého hornického města. Seifertsgrün byla zcela zasypána obrovskými haldami – a s ní i pramen Augenwasserl s jeho podle prastaré tradice léčivou „oční vodou".

S dobou uranu, která po druhé světové válce vtiskla svou pečeť i Hornímu Slavkovu, definitivně zmizela vlastní hornická činnost – těžba cínu. Krásná stará doba byla ta tam.

Jen několik málo cenných kousků z cínu, zachráněných vysídlenými Němci, podává výmluvné svědectví o řemeslném umění kdysi světoznámých cínolijců z Horního Slavkova. Také v muzeu cínových figurek v Kulmbachu si dnes lze znovu (po obnově sbírky, zničené bombami za války) prohlédnout několik ukázek a svědectví o dřívějším uměleckém cínolitectví v Horním Slavkově. Už ke konci 18. století se v Horním Slavkově poznalo, že těžba rud stojí „na hliněných nohou", a usilovalo se o vytvoření jiné možnosti obživy. – V jednom z posledních Heimatbriefů psal ing. Karli Prosch obšírně a fundovaně o hornictví. Stockschacht Hub.

věta pokračuje na dalším listu ⟶