O starém hornickém městě Horní Slavkov (Schlaggenwald)
V minulém čísle Heimatbriefu jsem slíbil, že přiblížím některé historické události a okolnosti týkající se vývoje našeho starého rodného města z hlediska jeho strukturálního rozvoje – konkrétně proměnu od někdejší „rudné doby" k epoše porcelánu. To má být dnes tématem mého krátkého historického náčrtu.
Už v dávných dobách se v Krušných horách těžily vzácné rudy, v Eule – Bergreichensteinu existovala od raných dob primitivní rýžoviště zlata. Iglau – Kuttenberg – Deutschbrod a mnohá další německá hornická města v Čechách vděčí za svůj vznik a následný význam právě těžbě rud.
Také Horní Slavkov byl jedním z těchto hornických měst, které za svou existenci a rozkvět vděčí jedině pilnosti a podnikavému duchu Němců v Čechách. Byli to němečtí horníci, kdo v české zemi vydobývali poklady ze země, z půdy, a přispívali tak k bohatství celé země.
Postupně však nálezy rud ubývaly a dovozem levnějších rud ze Skandinávie a Ameriky vlastní produkce upadala. Tak tomu bylo i v našem rodném městě. Ačkoli v 18. století a ještě na počátku až do poloviny 19. století v Horním Slavkově těžba cínové rudy a její zpracování plně vzkvétaly, mnoho horníků z našeho kraje odešlo do Krušných hor, kde se nabízelo ještě dost příležitostí k dolování. Že státem provozovaná těžba rud v Horním Slavkově přesto stále dobře prosperovala, dokládá už jen skutečnost, že ze svobodného říšského města Norimberku se do Horního Slavkova přistěhovalo mnoho bednářů, aby zde při výrobě sudů a putýnek pro přepravu rudy našli nové pracovní příležitosti. (Jméno Bittner je jistě mnohým dodnes známo jako domovní jméno v Horním Slavkově.)
V roce 1848 – revolučním roce – měl Horní Slavkov ještě 4000 obyvatel, což dokládá čilý obchodní život, prosperující hospodářství a rozsáhlý obchod tohoto města. K většině cínoslévačství, vzniklých v 18. století, přibyly v 19. století ještě další provozy, které však s postupným úpadkem výroby cínu musely jeden po druhém ukončit svou činnost. (V roce 1945, při vysídlení, existovala v Horním Slavkově ještě jedna cínová slévárna v soukromém vlastnictví, patřící našemu krajanovi Oswaldu Hanikovi.)
Za zmínku stojí následující kuriozita, která se týkala těžby cínu v Horním Slavkově. Odpadní produkt při získávání cínu – wolfram – se v dřívějších dobách coby nepotřebná hlušina prostě ukládal na haldu, protože zpracování tohoto kovu bylo příliš nákladné. Zcela jinak tomu bylo po roce 1945. Protože se od několika let vědělo, že tento dosavadní odpad obsahuje uran, měli Rusové náhle největší zájem právě o Horní Slavkov s jeho ložisky wolframu a náležitě je vytěžili. Začal velký „hon" na uran v Horním Slavkově, a tím i zánik idylického starého hornického města. Seifertsgrün byla zcela zasypána obrovskými haldami – a s ní i pramen Augenwasserl s jeho podle prastaré tradice léčivou „oční vodou".
S dobou uranu, která po druhé světové válce vtiskla svou pečeť i Hornímu Slavkovu, definitivně zmizela vlastní hornická činnost – těžba cínu. Krásná stará doba byla ta tam.
Jen několik málo cenných kousků z cínu, zachráněných vysídlenými Němci, podává výmluvné svědectví o řemeslném umění kdysi světoznámých cínolijců z Horního Slavkova. Také v muzeu cínových figurek v Kulmbachu si dnes lze znovu (po obnově sbírky, zničené bombami za války) prohlédnout několik ukázek a svědectví o dřívějším uměleckém cínolitectví v Horním Slavkově. Už ke konci 18. století se v Horním Slavkově poznalo, že těžba rud stojí „na hliněných nohou", a usilovalo se o vytvoření jiné možnosti obživy. – V jednom z posledních Heimatbriefů psal ing. Karli Prosch obšírně a fundovaně o hornictví. Stockschacht Hub.
Von der alten Bergstadt Schlaggenwald
In der letzten Ausgabe des Heimatbriefes habe ich versprochen, einige geschichtliche Begebenheiten und Vorkommnisse aufzuzeigen, die sich mit der Entwicklung unserer alten Heimatstadt in Bezug auf ihre strukturelle Entwicklung befassen, speziell der Wandel von der einstigen „Erzzeit" zur Porzellanepoche soll heute Thema meines kurzen geschichtlichen Aufrisses sein.
Schon in ganz früheren Jahren wurden im Erzgebirge edle Erze abgebaut, in Eule — Bergreichenstein — bestanden frühzeitig primitive Goldwäschereien. Iglau — Kuttenberg — Deutschbrod und viele andere deutsche Bergstädte in Böhmen, verdanken ihre Entstehung und die nachfolgende Bedeutung dem Erzabbau.
Auch Schlaggenwald war eine dieser Bergstädte, die ihre Existenz und ihren Aufschwung einzig und allein dem Fleiß, dem Unternehmungsgeist der Deutschen in Böhmen verdankt. Deutsche Bergleute waren es, die im böhmischen Land die Schätze aus dem Boden, aus der Erde holten und damit zum Reichtum des Landes beitrugen.
Doch allmählich ließ die Fündigkeit an Erzen nach und durch die Einfuhr von billigeren Erzen aus Skandinavien und Amerika ging die eigenständige Produktion zurück. So auch in unserer Heimatstadt. Obwohl im 18. Jahrhundert und noch zu Beginn bis Mitte des 19. Jahrhunderts in Schlaggenwald der Zinnerzbergbau und die Zinnverarbeitung in voller Blüte standen, wandernten viele Bergleute aus unserer Gegend in das Erzgebirge ab, da sich dort noch genügend Schurfgelegenheiten boten. Daß in Schlaggenwald der staatlich betriebene Erzbergbau aber immer noch sehr gut florierte, zeigt allein schon die Tatsache auf, daß aus der freien Reichsstadt Nürnberg sehr viele Böttcher (Büttner) nach Schlaggenwald übersiedelten, um hier bei der Herstellung von Fässern und Butten für den Erztransport neue Arbeitsmöglichkeiten zu finden. (Bittner sind als Hausnamen in Schlaggenwald sicher vielen noch bekannt).
Im Jahre 1848 — dem Revolutionsjahr — wurden in Schlaggenwald noch 4000 Einwohner gezählt, ein Beweis für das rege geschäftliche Leben, für die florierende Wirtschaft und den ausgedehnten Handel dieser Stadt. Zu den meisten im 18. Jahrhundert entstandenen Zinngießereien wurden im 19. Jahrhundert noch weitere Betriebe gegründet, die dann allerdings mit dem allmählichen Rückgang der Zinnerzeugung nach und nach ihre Tätigkeit einstellen mußten. (Im Jahre 1945 bei der Aussiedlung gab es in Schlaggenwald noch eine Zinngießerei im Privatbesitz und war Eigentum unseres Landsmannes Oswald Hanika.
Interessant zu vermerken sei folgende Kuriosität, die sich beim Zinnbergbau in Schlaggenwald ergab. Das Abfallprodukt bei der Zinngewinnung — das Wolfram — wurde in früheren Zeiten als nutzloser Abraum einfach auf Halde gelegt, da eine Verhüttung dieses Metalls zu sehr kostspielig war. Ganz anders nach 1945. — Da man seit einigen Jahren wußte, daß dieser bisherige Abraum Uran enthielt, hatten die Russen plötzlich das größte Interesse an Schlaggenwald mit seinen Wolframlagern und beuteten es entsprechend aus. Der große „Run" auf das Uran in Schlaggenwald begann und damit auch der Untergang der idyllischen alten Bergstadt. Die Seifertsgrün wurde vollständig eingeschüttet durch riesige Halden — und damit auch das Augenwasserl mit seinem nach uralter Überlieferung heilsamen „Augenwasser".
Mit der Uranzeit, die nach dem 2. Weltkrieg auch Schlaggenwald ihren Stempel aufdrückte, war der eigentliche Bergbau, der Zinnbergbau endgültig verschwunden. — Die schöne alte Zeit war vorbei.
Nur einige wenige Wertstücke aus Zinn, von den vertriebenen Deutschen gerettet, geben beredtes Zeugnis von der handwerklichen Kunst der einst weltbekannten Zinn-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.