U sedláka je to podstatně jinak. Svědčí o tom nejen staletí staré práce na poli a v lukách, hráze u otevřených vod a nesčetné kamenné valy v širokých horských krajinách jako svědkové mýcení a podobně. Zkrátka: dlouhou cestu selské oddanosti dosvědčuje mnoho výrazných a oduševnělých vesnických kulturních obrazů.
Má-li přívlastek „selská kultura" své oprávnění, pak mohou Chebané s plným právem mluvit o své zděděné a jimi dále budované domovské kultuře, neboť svou podstatou, zvykoslovím, ale i vírou byl Chebsko v nejlepším smyslu odedávna a po staletí selskou krajinou.
V průběhu vyhnání byl jistě nejtíživěji postižen právě sedlácký stav. Méně však, pokud jde o holý boj o existenci. V tomto ohledu řádilo toto trpké a tvrdé osudové rozhodnutí na všechny strany stejnou měrou. Venkovského člověka však tato krutá událost zasáhla obzvlášť těžce proto, že nebyl vyrván jen ze svého oboru, ale ze svého světa s jeho elementárními klimatickými, geologickými a zeměpisnými vazbami. Proto se vyhnání u sedláka nerovná pouhému přesazení, nýbrž spíše usmrcení jeho srdečních a sacích kořenů. To jsem dobře pozoroval u své osmaosmdesátileté matky. Svůj vysídlenecký úděl prožívala v myšlenkách v pracovním koloběhu roku, v proměnách hvězd, v péči o domácí zvířectvo. Práce, které jí scházely, konala v duchu. V dobách obvyklých prací, jako trhání peří, sázení rostlin, obracení sena a tak dále – tehdy to v ní doslova propuklo jako výhonek z ušlechtilé odrůdy planého jabloně. Vědeckým jazykem řečeno: její metafyzická podstata se stala průhlednou.
Z tohoto pohledu je pochopitelné, že díkůvzdání za úrodu se i po generaci od zabrání půdy dotýká mnoha vykořeněných lidí mnohem víc než leckterého dobře zajištěného zemědělce. O ostatních vrstvách národa se pak už vůbec nemluví.
V každém případě uvadají zvyky díkůvzdání za úrodu ve všeobecném umírání zvykosloví obzvlášť rychle. To platí i pro silně nábožensky zabarvené zvyky díkůvzdání. Se společenskými a mravními hodnotami zvyklostí, které se přece netěší přízni žádných patronů ani církevní péče, je to na tom obzvlášť špatně – přitom právě společenské hodnoty byly kdysi ve zvycích díkůvzdání za úrodu silně zakotveny.
Nakonec se ale nemá zamlčet ani to, že úpadek zvyků se zeširoka rozběhl už před desetiletími. Na Chebsku nastoupila na místo smysluplné „Sichellege" (naše nářečí slovo „díkůvzdání za úrodu" nezná) místy dosti nespoutaná „kirvaj". A z dožínkové hostiny, jak ji předčasně zesnulý L. Ch. Hölty ve své žňové písni (1773) tak krásně opěvoval, byl znatelný ještě v našem dětství jen chabý odlesk.
Ať už je to však jakkoli:
Kéž naše srdce o díkůvzdání za úrodu naplní a posílí ušlechtilý dík za chléb, plody a hrozny.
Otto Zerlik
● Heimatbrief je poslední most k domovu!
Beim Bauern ist es wesentlich anders. Dafür sprechen nicht nur jahrhundertealte Arbeiten in Feld und Flur, Deiche an offenen Gewässern und ungezählte Steinriegel in weiten Berglandschaften als Rodungszeugen usw. Kurz: Den weiten Weg bäuerlicher Hingebung bezeugen viele geprägte und beseelte dörfische Kulturbilder.
Hat das Prädikat „Bauernkultur" seine Richtigkeit, so dürfen wohl die Egerländer mit vollem Recht von ihrer ererbten und durch sie weitergebauten Heimatkultur sprechen, denn dem Wesen, dem Brauchgut, aber auch dem Glauben nach war das Egerland im besten Sinne ein ursprüngliches und jahrhundertealtes Bauernland.
Im Zuge der Heimatvertreibung wurde bestimmt der Bauernstand am schwersten betroffen. Aber weniger, was den nackten Existenzkampf berührte. In dieser Hinsicht wütete diese bitterharte Schicksalsfügung nach allen Seiten gleichermaßen. Den Landmenschen traf dieses grausame Geschehen aber deshalb besonders schwer, weil er nicht nur aus seinem Berufsbereich, sondern aus seiner Welt mit ihrem elementaren klimatischen, geologischen und geographischen Bindungen gestoßen wurde. Dadurch kommt auch beim Bauern die Vertreibung nicht nur einer Verpflanzung, sondern vielmehr einer Abtötung seiner Herz- und Saugwurzeln gleich. Das merkte ich sehr wohl bei meiner 88jährigen Mutter. Sie lebte ihr Vertriebenendasein gedanklich im Arbeitsgang des Jahreslaufes, im Wandel der Gestirne, in der Betreuung des Hausgetiers. Die anfallenden Arbeiten, die ihr fehlten, verrichtete sie im Geiste. Zu den Zeiten der gewohnten Arbeiten, wie Federnschleißen, Pflanzenstecken, Heuwenden usw. usf. — da brach es förmlich in ihr auf wie ein Schößling aus einem veredelten Wildapfelbaum. Dem wissenschaftlichen Worte nach: Ihre metaphysische Substanz wurde transparent.
So gesehen ist es verständlich, daß der Erntedanktag auch noch nach einer Generation des Bodenraubes viele Entwurzelte weit mehr berührt als so manchen wohlfundierten Agrarier. Von den anderen Volksschichten natürlich schon gar nicht zu reden.
Jedenfalls welken die Erntedankbräuche im allgemeinen Brauchgutsterben besonders rasant dahin. Das gilt selbst für stark religiös betonte Erntedankbräuche. Um die sozialen und sittlichen Brauchtumswerte, die sich ja keiner Patronatsherren und kirchlicher Pflegestätten erfreuen, steht es besonders schlecht. Wobei doch gerade die gesellschaftlichen Werte einstmals im Erntedankbrauchtum stark ausgeprägt waren.
Schließlich soll aber doch auch nicht verschwiegen sein, daß der Brauchtumsverfall weithin bereits vor Jahrzehnten einsetzte. Im Egerland trat an die Stelle der sinnvollen „Sichellege" (das Wort Erntedank kennt unsere Mundart nicht) die mitunter recht ungezügelte „Kirwa". Und von dem Erntemahle, wie es der früh heimgegangene L. H. Ch. Hölty in seinem Erntelied (1773) in schönster Weise besang, war selbst in unserer Kindheit nur noch ein spärlicher Abglanz bemerkbar.
Wie immer es aber auch sein mag:
Unsere Herzen möge am Erntedanktag für Brot und Frucht und Traube ein edler Dank erfüllen und bestärken.
Otto Zerlik
● Der Heimatbrief ist die letzte Brücke zur Heimat!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.