U sedláka je to podstatně jinak. Svědčí o tom nejen staletí staré práce na poli a v lukách, hráze u otevřených vod a nesčetné kamenné valy v širokých horských krajinách jako svědkové mýcení a podobně. Zkrátka: dlouhou cestu selské oddanosti dosvědčuje mnoho výrazných a oduševnělých vesnických kulturních obrazů.

Má-li přívlastek „selská kultura" své oprávnění, pak mohou Chebané s plným právem mluvit o své zděděné a jimi dále budované domovské kultuře, neboť svou podstatou, zvykoslovím, ale i vírou byl Chebsko v nejlepším smyslu odedávna a po staletí selskou krajinou.

V průběhu vyhnání byl jistě nejtíživěji postižen právě sedlácký stav. Méně však, pokud jde o holý boj o existenci. V tomto ohledu řádilo toto trpké a tvrdé osudové rozhodnutí na všechny strany stejnou měrou. Venkovského člověka však tato krutá událost zasáhla obzvlášť těžce proto, že nebyl vyrván jen ze svého oboru, ale ze svého světa s jeho elementárními klimatickými, geologickými a zeměpisnými vazbami. Proto se vyhnání u sedláka nerovná pouhému přesazení, nýbrž spíše usmrcení jeho srdečních a sacích kořenů. To jsem dobře pozoroval u své osmaosmdesátileté matky. Svůj vysídlenecký úděl prožívala v myšlenkách v pracovním koloběhu roku, v proměnách hvězd, v péči o domácí zvířectvo. Práce, které jí scházely, konala v duchu. V dobách obvyklých prací, jako trhání peří, sázení rostlin, obracení sena a tak dále – tehdy to v ní doslova propuklo jako výhonek z ušlechtilé odrůdy planého jabloně. Vědeckým jazykem řečeno: její metafyzická podstata se stala průhlednou.

Z tohoto pohledu je pochopitelné, že díkůvzdání za úrodu se i po generaci od zabrání půdy dotýká mnoha vykořeněných lidí mnohem víc než leckterého dobře zajištěného zemědělce. O ostatních vrstvách národa se pak už vůbec nemluví.

V každém případě uvadají zvyky díkůvzdání za úrodu ve všeobecném umírání zvykosloví obzvlášť rychle. To platí i pro silně nábožensky zabarvené zvyky díkůvzdání. Se společenskými a mravními hodnotami zvyklostí, které se přece netěší přízni žádných patronů ani církevní péče, je to na tom obzvlášť špatně – přitom právě společenské hodnoty byly kdysi ve zvycích díkůvzdání za úrodu silně zakotveny.

Nakonec se ale nemá zamlčet ani to, že úpadek zvyků se zeširoka rozběhl už před desetiletími. Na Chebsku nastoupila na místo smysluplné „Sichellege" (naše nářečí slovo „díkůvzdání za úrodu" nezná) místy dosti nespoutaná „kirvaj". A z dožínkové hostiny, jak ji předčasně zesnulý L. Ch. Hölty ve své žňové písni (1773) tak krásně opěvoval, byl znatelný ještě v našem dětství jen chabý odlesk.

Ať už je to však jakkoli:

Kéž naše srdce o díkůvzdání za úrodu naplní a posílí ušlechtilý dík za chléb, plody a hrozny.

Otto Zerlik

● Heimatbrief je poslední most k domovu!