⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Dluh vůči nám vyhnaným, za ty z Čech, Moravy a bývalého Slezska, z Kouřimska (Kühländchen) a jihlavské oblasti, činí jeden bilion dvě stě čtyřicet miliard marek. Českoslovenští lid tuto sumu nikdy nedokáže splatit. Přesto česká vláda požaduje od Spolkové republiky odškodnění. Není to výsměch? Bude zajímavé sledovat, jak vysoké budou plnění naší vlády. Zda se těmto požadavkům rozhodně vzepře a bude požadovat započtení naší pohledávky?

Na letničním setkání byla sepsána petice adresovaná Organizaci spojených národů se sídlem v New Yorku. Poukazuje se v ní na právo vyhnanců na domovinu v oblasti, kterou my, sudetští Němci, po staletí osidlovali a kultivovali. Jsme zvědavi, jak zástupci OSN zareagují. Jedno vím naprosto jistě: „Zcela jistě ne s takovým nadšením jako u Arafata, když ten kdysi svůj požadavek velkolepým gestem přednesl před valným shromážděním OSN za velkého potlesku." Německý zástupce bude ten papír předkládat celý nesvůj a rozpačitě. Co pak podnikne pan Waldheim, to bude pro nás jistě zajímavé. Necháme se překvapit.

Jedno je však zcela jisté: máme se čím pochlubit více než Palestinci. Sudetská oblast byla vysoce kulturní, civilizovanou a industrializovanou zemí, kterou před 800 lety osídlil pracovitý lid. Její výrobky měly světový věhlas a mají ho i dnes. Co mohou vykázat Palestinci a jaký rozvoj po sobě zanechali v opuštěné zemi, to nevím.

Snad tam ale byli usazeni ještě déle, než jsme my Němci byli v bývalých zemích Čechy, Morava a Slezsko. Ale zdá se, že vše, co je „německé", se musí potírat. Dokonce se do toho míchají i sami Němci.

Jak by jinak bylo možné ve 20. století pokroku, uprostřed Evropy – vždyť to bývalo kdysi srdce Evropy – zřídit druhý německý stát?

V jedné části panuje svoboda a blahobyt, ve druhé jsou lidé prý také spokojeni (!) Jen jeden rozdíl tu je: staří lidé rádi přijíždějí do té jedné části – přirozeně do té naší – aby si vyzvedli peníze, které jim tam byly uschovány, aby si mohli udělat nákup, jaký v jejich bydlišti už 30 let není možný. Vlastně by v dělnicko-rolnickém státě mělo být naopak. Tam přece měl být dělnický ráj. Ale jako u všech ideí, ať už od Marxe po Lenina, Maa nebo Ho Či Mina – realita se vždy vyvíjí opačným směrem. Vždycky je to jinak, než se ideologicky předstírá.

Doufejme, že náš národ (na této straně ostnatého drátu a zdi) odolá pokušení, které se šíří hesly o bratrství a mezinárodní solidaritě. Tato krásná slova by jen vyhovovala požadavkům velkoruského mocenského nároku a pomáhala by je uskutečnit.

Jednotná Evropa ještě nějakou dobu nepřijde. Ani církvi se za 2000 let svým učením nepodařilo národy sjednotit, ani Napoleon je k sobě nepřiblížil. Od jiného utopisty, který to zkoušel také násilím, si dáme odstup. Nestojí za to ho jmenovat.

EG (Evropské společenství) nám právě teď poskytuje nejlepší názornou lekci o tom, jak je to se sjednocením. Každý člen hledí jen na svůj prospěch v hospodářském ohledu. Malicherně se lpí na sobeckých výhodách. Kdo je v tomto spolku plátcem, netřeba vysvětlovat. Ale jak dlouho ještě? Přestanou-li se jednou platit příspěvky, budeme mít v EG ještě soudržnost? Není mým úkolem o tom přemýšlet a nechci ani šířit pesimismus.

věta pokračuje na dalším listu ⟶