⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Jako každoročně se i letos v Norimberku sjelo mohutné množství lidí. Kdysi nechali i američtí politici vyhnat miliony lidí – německých lidí – z jejich prastarých, jimi zkultivovaných a osídlených prostorů Evropy. Jaké pohnutky tyto politiky k tomu vedly, to se asi nikdy nedozvíme. Otázka přežití těchto mas se jich tehdy nedotýkala. Snad je vedla mlhavá naděje, že tím zahyne ještě víc lidí, než dokázaly zničit jejich bombardéry. Nyní mají sami problém s uprchlíky. Jak si s ním poradí, to bychom měli trochu pozorněji sledovat. Jsou to Vietnamci, kteří jim po léta věrně důvěřovali. Národ ale odmítá jejich přijetí. Bude zajímavé sledovat, s jakou lidskou důstojností budou tito uprchlíci konfrontováni.

My víme, a museli jsme to zakusit na vlastní kůži, jak dobře nám byli nakloněni naši vlastní krajané, když nás museli přijmout. Ledaskdo pocítil krutost svých bližních a poznal i nemilosrdnost. V rozbombardovaném Německu bylo mnoho těch, kteří sami nic neztratili, ale i tak jen pod nátlakem přenechali drobný koutek. Bezdomovost je nejhorší osud, jaký může člověk zažít. 30 let jsme leccos snášeli a naše láska k bývalé domovině stále trvá.

Nechápu, že vyhnaní krajané toto mírumilovné letniční setkání z ideologických důvodů znevažují. Vždyť jde jen o nepolitickou akci, na níž je pranýřováno bezpráví. Kdysi i sociální demokraté – a mám na mysli zejména Wenzela Jaksche – vyhnání nejostřeji odsuzovali. Politická poctivost na sudetoněmeckých sjezdech si zaslouží pozornost. Že se to nelíbí východnímu sousedovi, když do světa hlásáme bezpráví, jehož se na nás dopustil, a když pranýřujeme jeho nelidskost, to pro nás nesmí být důvodem k ohleduplnosti. Nakolik má naše demonstrativně předváděná soudržnost vliv na východní politiku spolkové vlády, o tom si můžeme být docela klidní. Užitek to přináší. To dokazují znovu a znovu porušení, kterých se východní smluvní partner kdykoli dopouští. Kam se poděla ta lidskost, na kterou se obzvlášť poukazovalo při uzavírání smluv? Kdo cestuje do zemí za ostnatými dráty, může se poučit. Je pochopitelné, že naše letniční setkání jsou vyhánějícím nepříjemná. To nás však nesmí zviklat. Pokud se pranýřují německé hanebnosti, na nichž jsme se my, sudetští Němci, vůbec nepodíleli, proč se nepranýřují ty české, k nimž přece došlo v období po skončení války? Dvě stě čtyřicet tisíc mužů, žen a dětí povraždili. O tom nechce psát žádný německý novinář! Jak to bylo, když nám naše zavazadlo dávali na váhu a z toho mála, co nám zbylo, ještě házeli část na velkou hromadu, kterou předtím sebrali už zkontrolovaným? Naše ženy se musely svlékat a nechat si osahávat tělo. Nejednomu slušnému Čechovi se z toho dělalo nevolno, ale ani on proti tomu nic nemohl dělat. Sám totiž ještě nevěděl, kam ho jednou zanese vlna nenávisti. Tušil ale, že takové jednání nemůže zůstat bez trestu. A odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Dnes je český národ nejméně svobodným v Evropě. Pokus vydobýt si trochu svobody žalostně ztroskotal!

věta pokračuje na dalším listu ⟶