Milý dopis

od krajana J. Floßmanna, vrchního učitele ve výslužbě,

8461 Klardorf, 4. 4. 1975

Milý krajane Brummeissli!

Mnohokrát děkuji za zaslané Heimatbriefy, z nichž jsem měl velkou radost. Prostudoval jsem si je docela důkladně a s velkým zájmem. Člověku je při tom tak zvláštně, když z nich zavane rodný vzduch. Mým domovem je totiž Metzling, ležící mezi Bischofteinitz a Ronspergem v podhůří Šumavy; ale protože jsem od roku 1932 žil v Horním Slavkově (Schlaggenwald) a okolí, stal se mi tamější kraj druhým domovem. V milém Horním Slavkově jsem se cítil jako ve velké rodině. K tomu přispívalo i muzicírování s kolegy Neidhartem Hansem, Gerstnerem, Fischerem, manžely Gebauerovými, Ernestinou Müllerovou, dále manžely Reifovými (lékárník), Oskarem Reifem se synem (Leßnitzgasse), Lugnerem, Endischem a dvěma pozounisty (jeden byl z Poschetzau, druhý bydlel naproti lékárně) a jedním bubeníkem; jména posledních tří mi vypadla z paměti. Byl to opravdu pěkný salonní orchestr. Vzpomínám na něj velmi rád a vždy jsem ho s radostí dirigoval. Pokud byste mu mohli nějak vyřídit mé pozdravy, prosím udělejte to.

⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Patřili totiž i do našeho kostela. U nás prostě nebyl kostel v každé vesnici, ale lidé byli s vírou a s kostelem srostlí. I když byla cesta ještě tak daleká, na půlnoční mši přicházeli s lucernami a brodili se sněhem. To jen tak mimochodem.

Teď dál do kopce. Nejhorší úsek byl zhruba uprostřed, tam se muselo občas přeskakovat, protože déšť tam vymlel pořádné strouhy. Když byl člověk skoro nahoře na kopci, stál vlevo velký, obrovský strom. Tam si člověk pořádně odpočinul. Bylo to vždycky asi 150 metrů převýšení a to už člověk cítil na plicích. Člověk se otočil, podíval se dolů do údolí a ve stínu toho prastarého obřího stromu si trochu odpočinul. Byl to javor, ale my jsme mu říkali ještě jinak – lámu si nad tím hlavu, a přesto si nemůžu vzpomenout.

Včera v Norimberku, na Dni sudetských Němců, jsem se zeptal Franze: „Řekni mi, jak jsme tehdy tomu stromu ještě říkali?" Co myslíte, jakou odpověď mi ten uličník dal? „Jak jsme tomu stromu říkali, na to si při nejlepší vůli už nevzpomenu, vím jen, že jsem pod ním často líbal Luisu." Jo, kdyby ten strom uměl vyprávět. Co všechno asi ten strom viděl? Mnoho radosti, ale i mnoho utrpení, bídy a strádání. Mohl by vyprávět celé romány, ale zůstává němý. On, pán toho kopce. Jeho kmen neobjali ani dva muži a měl větve silné jako jiné celé stromy. Jak ta mohutná koruna šuměla, když vál vítr – symfonie Všemohoucího. Stojí ještě?

Odpočinuli jsme si a chtěli jsme jít zase dál; je to jen ještě pár kroků a jsme nahoře, a tam se zase musíme na chvíli otočit. Ten výhled je příliš krásný. Nad Čertovým údolím naproti je vidět Lahmgraben, Trossau, dál vzadu vlevo před tím Andělská Hora z Doupovských hor. Za jasného počasí je vidět i Krušné hory.

Když jsme se dost vynadívali, jdeme ještě pár kroků dál a jsme u Toutnbrünnl (studánky mrtvých), za ní vede cesta pro mrtvé. Člověk se musí divit, že tam nahoře je vůbec voda.

Jde se dál, vpravo je svah a vlevo se přes údolí Löisnitz plazí a supí náš vláček nahoru směrem k Löisnitz. Pak už přicházíme k druhé boží muce. Teď je to nahoře, vpravo naproti přes Gfellskou silnici je Sandův hostinec a Haad s bučinami, a před námi se už objevuje Krudum se Spitzbergem. V zimě, když pořádně sněžilo a vál vítr a byla taková tma, že člověk neviděl vlastní ruku před očima, tam se snadno sešlo z cesty, a mně samotnému se jednou stalo, že jsem najednou stál na Gfellské silnici. Krudum je pořád o něco vyšší a teď se už objevuje i špička našeho kostela a zvonice. Po cestě k Windhofu se jde dolů pomalu, ale jistě. Už vidíme Putznhof, Schödlhof, pořád víc se objevuje z Horního Slavkova, a sotva máme za sebou poslední boží muku, jsou tu už první stodoly. Trámy zčernalé a zhnědlé od větru a počasí, trochu zkroucené, ale pořád stojí.

Kdo teď chce do horní Löisnitzské ulice, na Gaunitz, do Seifartsgröi nebo do Horní ulice, musí ještě před stodolami vlevo přes pole k prvnímu rybníku. Lidé ze Seifartsgröi přes Glockeberg a lidé z Horní ulice přes Seidlgasse, Malzmühldamm. Ostatní jdou kolem stodol přes Grießgasse dolů přes Krausensalergasse, nebo vpravo kolem Kolbbäcka na Starý trh a tam dál.

Byl jsem naposledy doma v roce 1943, ale jak je vidět na těch fotografiích, zbourali mnoho domů, a leckdo bude už moct jen říct: tady kdysi stál náš dům.

To by bylo pro dnešek zase jednou vše, a vy, Falenzer, napište taky někdy něco. Richard by měl jistě radost.

Váš Albin Steinwasser

věta pokračuje na dalším listu ⟶