Jak to bylo doma

Když jsme my, Slavkovští, šli do města, mysleli jsme tím Karlovy Vary. Tam se dalo dojít po několika cestách, nebo dojet – podle toho, jakou kdo měl náladu – naším vláčkem přes Loket, Nové Sedlo a pak Buštěhradskou drahou na horní nádraží, nebo opačným směrem přes Schönwehr a pak Čertovým údolím na dolní nádraží. Roßmeislovým autobusem z Krásna (Schönfeld) se jezdilo přes Loket, Hornberg, Dvory, Rybáře. Naše selky ale nejezdily, to by stálo peníze. Ty raději šly přes Sand, Haad, Tofler Berg a Leinart pěšky do Karlových Varů. Dalo se jet i na kole. Dolů přes Zeche vedla nádherná cesta. Za každou zatáčkou jiný obrázek a z kopce dolů se skoro nemuselo šlapat, a pak nejdřív lesem přes Hans-Haling – to bylo jako v pohádce. Tam by musel být člověk rovnou Rossegger nebo Adalbert Stifter, aby to dokázal pořádně popsat. Ale na téhle cestě se mi jednou stala jedna pěkná věc. To vám tak mimochodem povím.

Byl jsem už ženatý a jednou v neděli dopoledne jsem jel se svou ženou po téhle cestě na kole z Karlových Varů do Horního Slavkova. Mezi Hans-Halingem a Loktem vedla pěkná lesní cesta, vpravo úpatí Hornbergu a vlevo louky. Najednou zavolala moje žena: „Albine, honem se podívej doleva, tamhle na louce se koupou nahé holky!" Mě to samozřejmě zajímalo, a z pouhého civění jsem najednou měl v náručí pořádný smrček. Moje žena, ta škodolibá bytost, se tomu od srdce smála, a fik fak byly ty krásné holky v mžiku ve vodě. Ten smrček mi byl ale ještě ke štěstí, jinak bych se z pouhého civění i s kolem skutálel přes mez dolů.

Přes Gfell Čertovým údolím se dalo jet taky. Jen se muselo vyšlapat na Gfellskou silnici nahoru, ale pak přes Gfell a dolů až k dráze u Kuhlmühle se rozhodně nemuselo šlapat. Tam bylo potřeba dobrých brzd a zadní brzda občas kouřila a žhnula. Není divu, na Gfellské výšině bylo přes 600 metrů nad mořem a dole u Kuhlmühle jen 440. Proto se té silnici říkalo „Malý Semmering". Dolů Čertovým údolím to už ale byl čirý odpočinek. Vlevo Zieglhütten se zámkem, za ním les Haad, vpravo se také zvedaly kopce do výšky, a netrvalo dlouho a byl člověk u přehrady. Přes Březovou, Kaiserpark, Freundschaftsallee, Posthof a u Puppu vzadu se pak přijelo do Karlových Varů.

Ať mi teď někdo řekne, že u nás doma to nebylo krásné. Vždyť se to i starému Goethovi u nás líbilo, jinak by přece nejezdil tak často do Karlových Varů, a s ním tolik dalších!

Dnes si ale chceme jednou dojít z Töppeles do Horního Slavkova. Vystoupíme na nádraží, jdeme pěkně slušně kolem Dietlovy hospody a nezajdeme dovnitř. Kapličku necháme vlevo a klidně vyšlapáváme do kopce. Ne tak jako za kluka, kdy jsme se předháněli a dřeli se do kopce, protože jsme vždycky chtěli být první. Dnes jdeme trochu pomaleji. Vždyť to koneckonců není žádná promenádní cesta, ale jen kamenitá, deštěm vymletá pěšina.

Pro dnešní módu bot by to vůbec nic nebylo. Jen si představte ty plátěné botičky s vysokými podpatky – před pár lety ještě špičaté jako jehličky, a teď má podrážka už 5 cm tloušťky a podpatky jsou o dalších 5 cm vyšší, nebo dokonce ještě víc. Lidé dnes prostě chtějí být pořád výš.

Pohodlnější byla ovšem takzvaná cesta pro mrtvé. Ta vedla vlevo od kapličky kolem školy a pěkně rovnoměrně obcházela kolem kopce. Ale to byla velká zajížďka, tu používali jen sedláci a pohřební vůz. Töppeles totiž patřilo k naší farnosti, a tak byli lidé z Töppeles křtěni i pohřbíváni v Horním Slavkově.

[obr] Cesta nahoru od Gänsdörfelu k Peintu

věta pokračuje na dalším listu ⟶