V Chemnitz jsem po 35 letech vyhledala svou spolužačku ze školy Mathildu Hauptovou (roz. Streitenbergerovou), radost byla veliká na obou stranách. Přes velikost města jsme ulici brzy našli, protože v hledání Slavkovanů máme už postupně slušnou praxi.

Následně jsme v Chemnitz obědvali v „Ratskelleru". Restaurací je tam málo, ale jídlo je dobré a na naše poměry velmi levné. Bohužel řidiči tam nedostanou ani malé pivo.

Pak jsme zamířili na východ, projeli jsme Drážďany, Budyšín a dorazili do Žitavy. Tam jsme navštívili tchána a tchyni naší dcery. Měli jsme s sebou, jako obvykle, našeho vnuka a jeho prarodiče měli velkou radost, že ho zase jednou vidí. Po dvou dnech pobytu nás to táhlo dál. Jeli jsme po silnicích přes mnoho vesnic a městeček a viděli jsme toho víc než na dálnici. Naším dalším cílem bylo saské město Grimma, kde bydlí syn Rupperta Drechslera (Zehentplatz). Jako bývalý soused jsem Fritze naposledy viděl v roce 1939, ale vždycky nás potěší, když se s někým poznáme. Kam všude to Slavkovany zaneslo? Jedna známá se u nás nedávno podivila: „Nechápu to, Horní Slavkov byl přece tak malý, a všude, kam jedete, máte známé." Nemohla to pochopit. To je ale možné jen díky našemu Heimatbriefu, který nás ještě drží pohromadě!

Kvůli sněžení a zimě jsme museli vynechat Lipsko. Udělali jsme jen krátkou zastávku v Drážďanech. Pak jsme pokračovali směrem na Halle, Eisleben (tady jsme jednou platili pokutu za rychlou jízdu) do Aschersleben, kde dodnes žije většina Slavkovanů v NDR. Navštívili jsme rodinu Aloise Reifa (řezníka). Protože nám nebylo dopřáno navštívit tohoto přítele za jeho života, splnili jsme si tak alespoň teď svůj slib. Paní Fanny Reifová, roz. Hahnová (Seifertsgrün), nás spolu se synem a snachou pěkně přijala. Cestou na hřbitov, kde leží velmi mnoho Slavkovanů, jsme potkali paní Zienerovou (manželku zámečníka) v Neustadtu, pak jsme navštívili syna pekaře Alba, Franze Alba, paní Hahnovou roz. Beckovou, a pak paní Wirlitschovou z Leßnitzgasse, sestru paní Miesnerové (manželky zedníka). Paní Wirlitschová žije u dcery Betty, je jí už 89 let a ještě si toho hodně pamatuje z dřívějších dob Horního Slavkova. Je ještě velmi čilá a už teď nás pozvala na své 90. narozeniny příští rok. Dále jsme navštívili rodinu Hanischových (gymnastu). Bohužel náš čas nestačil na to, abychom si popovídali se všemi. V Aschersleben žije ještě asi 40 Slavkovanů. V příloze uvádíme seznam všech dosud žijících. Byli by tak rádi, kdyby si jednou mohli přečíst Heimatbrief.

Po několika dnech jsme museli dál. Domluvili jsme si malé rodinné setkání v Altenburgu a strávili jsme tam Velikonoce. Při procházce Altenburgem jsme také potkali starého znalce Horního Slavkova, byl to bývalý obchodník s dobytkem Lang, Schützenhäusl, který dříve zásoboval naše řezníky masem a mladými kůzlaty. Přišlo tehdy na přetřes leccos veselého.

Pak nás to táhlo zase směrem k hranici přes Zeitz–Geru–Jenu s mezizastávkou v malém městečku Rudolstadt. Tam jsme vypátrali starého Slavkovana, který dříve hodně dělal pro zábavu a divadlo; byl to náš Alfred Hanika (otec byl přední malíř v továrně), vyučený drogista a nyní majitel malírny porcelánu. Nevedlo se mu příliš dobře, trpěl astmatem a poruchami krevního oběhu. Přijal nás teprve poté, co jsme řekli: Jsme Slavkované. Ale na rozloučenou poznamenal, že mu tato hodina vzpomínek pomohla víc než všechny léky a injekce. Vzkazuje pozdrav všem známým a přátelům ze staré vlasti. Od něj jsme se dozvěděli adresu dalšího Slavkovana, Rudiho Paula v Saalfeldu. I tam byla radost veliká. Pan a paní Paulusovi mají v nejbližší době štěstí přestěhovat se k synovi do Offenbachu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶