V Chemnitz jsem po 35 letech vyhledala svou spolužačku ze školy Mathildu Hauptovou (roz. Streitenbergerovou), radost byla veliká na obou stranách. Přes velikost města jsme ulici brzy našli, protože v hledání Slavkovanů máme už postupně slušnou praxi.
Následně jsme v Chemnitz obědvali v „Ratskelleru". Restaurací je tam málo, ale jídlo je dobré a na naše poměry velmi levné. Bohužel řidiči tam nedostanou ani malé pivo.
Pak jsme zamířili na východ, projeli jsme Drážďany, Budyšín a dorazili do Žitavy. Tam jsme navštívili tchána a tchyni naší dcery. Měli jsme s sebou, jako obvykle, našeho vnuka a jeho prarodiče měli velkou radost, že ho zase jednou vidí. Po dvou dnech pobytu nás to táhlo dál. Jeli jsme po silnicích přes mnoho vesnic a městeček a viděli jsme toho víc než na dálnici. Naším dalším cílem bylo saské město Grimma, kde bydlí syn Rupperta Drechslera (Zehentplatz). Jako bývalý soused jsem Fritze naposledy viděl v roce 1939, ale vždycky nás potěší, když se s někým poznáme. Kam všude to Slavkovany zaneslo? Jedna známá se u nás nedávno podivila: „Nechápu to, Horní Slavkov byl přece tak malý, a všude, kam jedete, máte známé." Nemohla to pochopit. To je ale možné jen díky našemu Heimatbriefu, který nás ještě drží pohromadě!
Kvůli sněžení a zimě jsme museli vynechat Lipsko. Udělali jsme jen krátkou zastávku v Drážďanech. Pak jsme pokračovali směrem na Halle, Eisleben (tady jsme jednou platili pokutu za rychlou jízdu) do Aschersleben, kde dodnes žije většina Slavkovanů v NDR. Navštívili jsme rodinu Aloise Reifa (řezníka). Protože nám nebylo dopřáno navštívit tohoto přítele za jeho života, splnili jsme si tak alespoň teď svůj slib. Paní Fanny Reifová, roz. Hahnová (Seifertsgrün), nás spolu se synem a snachou pěkně přijala. Cestou na hřbitov, kde leží velmi mnoho Slavkovanů, jsme potkali paní Zienerovou (manželku zámečníka) v Neustadtu, pak jsme navštívili syna pekaře Alba, Franze Alba, paní Hahnovou roz. Beckovou, a pak paní Wirlitschovou z Leßnitzgasse, sestru paní Miesnerové (manželky zedníka). Paní Wirlitschová žije u dcery Betty, je jí už 89 let a ještě si toho hodně pamatuje z dřívějších dob Horního Slavkova. Je ještě velmi čilá a už teď nás pozvala na své 90. narozeniny příští rok. Dále jsme navštívili rodinu Hanischových (gymnastu). Bohužel náš čas nestačil na to, abychom si popovídali se všemi. V Aschersleben žije ještě asi 40 Slavkovanů. V příloze uvádíme seznam všech dosud žijících. Byli by tak rádi, kdyby si jednou mohli přečíst Heimatbrief.
Po několika dnech jsme museli dál. Domluvili jsme si malé rodinné setkání v Altenburgu a strávili jsme tam Velikonoce. Při procházce Altenburgem jsme také potkali starého znalce Horního Slavkova, byl to bývalý obchodník s dobytkem Lang, Schützenhäusl, který dříve zásoboval naše řezníky masem a mladými kůzlaty. Přišlo tehdy na přetřes leccos veselého.
Pak nás to táhlo zase směrem k hranici přes Zeitz–Geru–Jenu s mezizastávkou v malém městečku Rudolstadt. Tam jsme vypátrali starého Slavkovana, který dříve hodně dělal pro zábavu a divadlo; byl to náš Alfred Hanika (otec byl přední malíř v továrně), vyučený drogista a nyní majitel malírny porcelánu. Nevedlo se mu příliš dobře, trpěl astmatem a poruchami krevního oběhu. Přijal nás teprve poté, co jsme řekli: Jsme Slavkované. Ale na rozloučenou poznamenal, že mu tato hodina vzpomínek pomohla víc než všechny léky a injekce. Vzkazuje pozdrav všem známým a přátelům ze staré vlasti. Od něj jsme se dozvěděli adresu dalšího Slavkovana, Rudiho Paula v Saalfeldu. I tam byla radost veliká. Pan a paní Paulusovi mají v nejbližší době štěstí přestěhovat se k synovi do Offenbachu.
In Chemnitz habe ich nach 35 Jahren meine Schulfreundin Mathilde Haupt (geb. Streitenberger) aufgesucht, die Freude war auf beiden Seiten groß. Trotz Größe der Stadt hatten wir die Straße bald ermittelt, denn im Auffinden von Schlaggenwaldern haben wir allmählich schon Routine.
Anschließend haben wir in Chemnitz im „Ratskeller" zu Mittag gegessen. Es gibt wenig Lokale, doch das Essen ist gut und für unsere Verhältnisse sehr billig. Leider erhalten Autofahrer nicht einmal ein kleines Bier.
Wir steuerten dann gegen Osten, passierten Dresden, Bautzen und landeten in Zittau. Dort besuchten wir die Schwiegereltern unserer Tochter. Wir hatten, wie meistens, unseren Enkel dabei und seine Großeltern freuten sich sehr, ihn einmal zu sehen. Nach 2 Tagen Aufenthalt zog es uns weiter. Wir fuhren über Landstraßen durch viele Dörfer und Städtchen und sahen mehr als auf der Autobahn. Unser nächstes Ziel war die sächsische Stadt Grimma, wo ein Sohn von Ruppert Drechsler (Zehentplatz) wohnt. Als ehemaliger Nachbar habe ich Fritz 1939 das letzte Mal gesehen, doch freut es uns immer, wenn das Erkennen kommt. Wo hat es die Schlaggenwalder alle hinverschlagen? Eine Bekannte äußerte sich unlängst bei uns: „Ich weiß nicht, Schlaggenwald war doch so klein, und wo ihr hinfahrt, habt ihr überall Bekannte." Sie konnte das nicht verstehen. Das ist aber nur durch unseren Heimatbrief möglich, der uns noch zusammenhält!
Durch Schneetreiben und Kälte mußten wir Leipzig ausklammern. Wir machten nur einen kurzen Besuch in Dresden. Nun ging es weiter in Richtung Halle, Eisleben (hier zahlten wir einmal Strafe für schnelles Fahren) nach Aschersleben, wo die meisten Schlaggenwalder in der DDR heute noch leben. Wir besuchten die Familie Alois Reif (Fleischer). Da es uns nicht vergönnt war zu Lebzeiten diesen Freund zu besuchen, haben wir halt jetzt unser Versprechen eingelöst. Frau Fanny Reif geb. Hahn (Seifertsgrün) hat uns mit ihrem Sohn und Schwiegertochter gut aufgenommen. Auf dem Weg zum Friedhof, wo sehr viele Schlaggenwalder liegen, trafen wir Frau Ziener (Schlossersgattin) in der Neustadt, dann besuchten wir einen Sohn vom Alb Bäcker, Franz Alb, Frau Hahn geb. Beck, dann Frau Wirlitsch, Leßnitzgasse, die Schwester von Frau Miesner (Maurer). Frau Wirlitsch lebt bei ihrer Tochter Betty, sie ist schon 89 Jahre und weiß noch viel von Schlaggenwald früherer Tage. Sie ist noch sehr rüstig und lud uns schon zu ihrem 90. Geburtstag nächstes Jahr ein. Weiter besuchten wir die Familien Hanisch (Turner). Leider reichte unsere Zeit nicht aus, um mit allen zu sprechen. Es sind noch zirka 40 Schlaggenwalder in Aschersleben. Beigefügt eine Liste aller noch Lebenden. Sie würden so gerne einmal einen Heimatbrief lesen.
Nach Tagen mußten wir weiter. Wir hatten ein kleines Familientreffen in Altenburg vereinbart und verbrachten Ostern dort. Bei einem Spaziergang in Altenburg trafen wir auch einen alten Schlaggenwalder Kenner, es war der ehemalige Viehhändler Lang, Schützenhäusl, der früher unsere Fleischer mit Fleisch und jungen Zickeln beliefert hat. Manche heitere Episode kam da zur Sprache.
Dann zog es uns wieder in Richtung Grenze über Zeitz—Gera—Jena mit Zwischenstation in dem kleinen Städtchen Rudolstadt. Dort stöberten wir einen alten Schlaggenwalder auf, der früher viel für Unterhaltung und Theater getan hat; es war unser Alfred Hanika (Vater - Obermaler in Fabrik) gelernter Drogist u. jetzt Besitzer einer Porzellanmalerei. Es ging ihm nicht sehr gut, er litt an Asthma und Kreislaufstörungen. Er hat uns erst empfangen, als wir sagten: Wir sind Schlaggenwalder. Doch beim Abschied bemerkte er: diese Stunde in der Erinnerung hat ihm mehr geholfen, als alle Medikamente und Spritzen. Er grüßt alle Bekannten und Freunde aus der alten Heimat. Von ihm erfuhren wir die Adresse des nächsten Schlaggenwalder, Rudi Paulus in Saalfeld. Auch dort war die Freude groß. Herr und Frau Paulus haben das Glück in nächster Zeit zu ihrem Sohn nach Offenbach
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.