Vzpomínka na dětství
Jásejte dál, vy milé hlasy, v letním tichu lesní samoty. Ty veliký Pane, veď mé mysli a sny zpátky do minulosti.
Vyvstávejte ve mně, obrazy z proměněných dnů dětství. Ovíjejte mou duši mírněji, než to dělá pohádka a pověst.
Ty staré, milé údolí řeky. V zeleném klíně tvého lůna vidím v mihotavém poledním žáru starobylý dům, veliký.
Alej starých lip vede až k jeho bráně. Duše, tady najdeš úlevu, šeptají mi do ucha.
A vskutku, je to jako tenkrát, v dávno odezněných časech, kdy nám Fortuna nedávala nic jiného než štěstí a blaho.
Staré hodiny, tak důvěrně tikají v babiččině pokojíku. A babiččino oko se dívá tak dobrotivě, její ústa mi zpívají ukolébavku.
Když mě babička takto uspávala starou písní, šuměla k tomu stará studna, zasněně a tiše.
Mnohou pohádku jsem vyslechl z jejích úst, mnohou dávno odeznělou pověst. Jaký hluboký svět mi odhalila. Přitom jsem držel její milé ruce.
Leč dávno je to štěstí utonulé. Bůh je přikryl zelenými loukami. Přesto navěky září její dobrotivý pohled sem dolů z nebeského klidu.
Když dnes bloudím důvěrně známým údolím mých blízkých, v tiché večerní hodině, chtělo by se mi plakat, jen plakat, z nejhlubšího srdce.
Neboť jako tenkrát šumí ve starých stromech něžný letní vítr, a prostupuje mnou sen vzdálený světu, jako bych byl znovu dítětem.
Josef Putz, Dachau
Kindheitserinnerung
Jubelt weiter nur ihr lieblichen Stimmen
in sommerstiller Waldeinsamkeit.
Du großer Pan führ' sanft mein Sinnen
und Träumen in die Vergangenheit.
Steigt auf in mir ihr Bilder
aus verklärten Kindheitstagen.
Umwebt das Gemüt mir milder
als Märchen es tun und Sagen.
Du altes, liebes Tal der Flut.
Im grünen Grunde deines Schoßes
seh' ich in flimmernder Mittagsglut
ein uraltes Haus, ein großes.
Eine Allee alter Linden
führt hin zu seinem Tor.
Seele, hier wirst Du Labung finden,
raunen sie mir ins Ohr.
Und wahrhaft, es ist wie damals
in längst verklungenen Zeiten.
Wo Fortuna nichts als
Glück und Wonne schenkt' uns beiden.
Die alte Uhr, sie tickt so traut,
in Großmütterchens Stübchen.
Und Großmutters Auge so gütig schaut,
ihr Mund singt mir ein Wiegenliedchen.
Wenn Großmutter mich so eingesungen,
mit einer alten Weise,
da rauscht dazu der alte Brunnen
verträumt und leise.
Manch Märchen erlauscht ich aus ihrem Mund,
manch längst verklungene Legende.
Welch' tiefe Welt gab sie mir kund.
Dabei hielt ich ihre lieben Hände.
Doch längst versunken ist dieses Glück.
Gott deckte es mit grünen Matten zu.
Doch ewig strahlt mir ihr gütiger Blick
herüber aus himmlischer Ruh.
Wand're ich heut' im vertrauten Tal der Meinen,
in stiller Abendstund'.
Da möcht' ich weinen, nichts als weinen,
aus tiefstem Herzensgrund.
Denn wie damals raunt in den alten Bäumen
ein zärtlicher Sommerwind,
und es durchwebt mich ein weltfernes Träumen,
als wär' ich wieder Kind.
Josef Putz, Dachau
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.