Vzpomínka na dětství

Jásejte dál, vy milé hlasy, v letním tichu lesní samoty. Ty veliký Pane, veď mé mysli a sny zpátky do minulosti.

Vyvstávejte ve mně, obrazy z proměněných dnů dětství. Ovíjejte mou duši mírněji, než to dělá pohádka a pověst.

Ty staré, milé údolí řeky. V zeleném klíně tvého lůna vidím v mihotavém poledním žáru starobylý dům, veliký.

Alej starých lip vede až k jeho bráně. Duše, tady najdeš úlevu, šeptají mi do ucha.

A vskutku, je to jako tenkrát, v dávno odezněných časech, kdy nám Fortuna nedávala nic jiného než štěstí a blaho.

Staré hodiny, tak důvěrně tikají v babiččině pokojíku. A babiččino oko se dívá tak dobrotivě, její ústa mi zpívají ukolébavku.

Když mě babička takto uspávala starou písní, šuměla k tomu stará studna, zasněně a tiše.

Mnohou pohádku jsem vyslechl z jejích úst, mnohou dávno odeznělou pověst. Jaký hluboký svět mi odhalila. Přitom jsem držel její milé ruce.

Leč dávno je to štěstí utonulé. Bůh je přikryl zelenými loukami. Přesto navěky září její dobrotivý pohled sem dolů z nebeského klidu.

Když dnes bloudím důvěrně známým údolím mých blízkých, v tiché večerní hodině, chtělo by se mi plakat, jen plakat, z nejhlubšího srdce.

Neboť jako tenkrát šumí ve starých stromech něžný letní vítr, a prostupuje mnou sen vzdálený světu, jako bych byl znovu dítětem.

Josef Putz, Dachau

věta pokračuje na dalším listu ⟶