Liebe Landsleute! – Velikonoční dopis vydavatele

Zase jsme prožili čtvrt roku z roku 1975. Nikdo asi nedokáže s jistotou říct, zda přání a přání šťastného roku, která nám na začátku roku poslali dobří přátelé, přinesla nějaký úspěch.

Máme všichni důvod hledět do budoucnosti s trochou obav. Kamkoli se člověk podívá na kterémkoli ze šesti světadílů, všude to vře. Lidé na Blízkém východě, v Africe i jinde jsou sužováni válečnými událostmi. I sama příroda způsobuje strašlivé katastrofy. Také technika ničí mnoho životů. Zdá se, jako by na lidstvo dolehla docela zvláštní pohroma – „neklid". Kdysi panovala u mnoha západních národů, jejichž jsme nyní spojenci, jednotná mínka, že Němce je třeba vyřadit z veškerého světového dění, aby na zemi mohl vzniknout rajský sad. Nyní se společnými silami podařilo národ zdecimovat a zemi rozdělit. Ale ráj vytvořen nebyl. Bez pilných Němců ze Spolkové republiky by ovšem nedošlo ani k evropskému hospodářskému rozmachu. Z tohoto hospodářského vzestupu jsme všichni něco získali. Tak se leccos vyvinulo jinak, než bylo plánováno. Nyní jsme my Němci směli zažít už 30 let míru. Ale my vyhnaní jsme si z lekce nuceného opuštění domoviny přece jen vzali ponaučení. Umíme – aspoň většina z nás – dobře rozeznat, co se to ve světě provádí. Jakou má hodnotu to, co vyjedná nějaký pan Kissinger, Kosygin nebo nějaký německý spolkový ministr. Jaké výhody, zaručující trvání národa, se rozdávají. Protože my, z domoviny vyhnaní východní Němci, se nevzdáváme myšlenky na domov a houževnatě se bráníme bezpráví, je tento pocit leckterému politikovi na Východě i na Západě trnem v oku a je pokoušen jej potlačit. Ale když se přesto každoročně o Letnicích na největším pokojném protestním shromáždění sejde několik set tisíc lidí, jsou tyto masy nepatrnou menšinou označovány za revanšisty. Co dnes dostane přiznáno každý domorodec z buše, to si vysoce civilizovaný národ nesmí žádat. A když říkám vysoce civilizovaný národ, mám na mysli i německé vyhnance, kteří se přece počítají k německému národu a cítí se k němu plně příslušet, i když jsou obecně stále ještě označováni za uprchlíky zpátečnickými domorodci. Musíme prokazovat prosté dobré chování, jinak by nás medvědí tlapa naučila mravům. Když se poctiví muži pokoušejí vyrovnat napjaté poměry, je jim od jistých novinářů a moderátorů podsouván revanšismus. Ano, je to podivný svět, ve kterém teď žijeme.

Sedm tučných let je nyní zřejmě na nějakou dobu za námi. My krajané, kteří jsme už za zenitem středního věku, jsme kdysi důkladně poznali dobu nezaměstnanosti. Dobu, kdy nebylo žádného příjmu a státní vláda měla jen almužnu pro nejchudší. Kdo by mohl zapomenout, jak si tehdy každou sobotu dopoledne vyzvedával poukázku ve výši 20 korun pro ženaté rodiny a 10 Kč pro svobodné. Děti se nebraly v úvahu. Kdo by mohl zapomenout na muže, kteří stávali na rozích a doufali, že jim někdo daruje cigaretu značky Zora. Kolik mladých lidí bylo mezi nimi. Mladých lidí, kteří vyrůstali ve slušné rodině a nebyli ochotni k žádným kriminálním činům. Je ale dnešní mládež na podobné časy připravena? Co jí všechno nebylo slibováno? Jistě jí bylo vyprávěno o tehdejší nouzové době. Ale když je člověk sytý a všude kolem vládne blahobyt, těžko si dokáže vyprávěné představit. Ale

[obr] Horní Slavkov – pohled od domu Reif-Fleischer (dnes)

věta pokračuje na dalším listu ⟶