Petrolejová kahanová lampička
Napsal Hugo Prasse, Mühlacker
Před nějakými sedmdesáti lety, kdy ještě nebyl k dispozici elektrický proud a soumrak se, převážně z úspornosti, trávil bez světla, neběžel život tak uspěchaně jako v naší dnešní uspěchané době. Právě v domech, kde bylo hospodářství a s dobytkem nebylo zrovna málo práce, se našel čas na chvíli klidu „před rozsvícením", jak se tehdy říkalo. Když byl dobytek nakrmen a nadojen, přicházely sousedky z ostatních domů, kde hospodářství nebylo, a odnášely si mléko, čerstvě nadojené, na potřebu příštího dne. A tak se stávalo, že ty, co si chodily pro mléko, zůstávaly déle – dokud nebyly denní novinky probrány do posledního detailu.
Tehdy ještě nebyly dojicí stroje ani mlékárny a mléko se dostávalo od „kravaříků" takové, že po převaření je pokrývala silná blána. Blána je možná málo řečeno – bylo to, po pravém horoslavkovském způsobu, pořádné tlusté „mlíčné placko" (Milchplootz), které se dalo na chleba mazat skoro jako máslo. Takové „placko" v sobě mělo všechno, co se dnes prodává hezky zabalené a jednotlivě.
Když se pak později na trh dostaly dojicí stroje, jednomu obchodnímu zástupci se povedlo na jedné soutěži získat první cenu. Jedné ženě totiž takový dojicí stroj namluvil a vzal za něj do placení její jedinou krávu.
Když se pak ty, co chodily pro mléko, se svými „mlíčnými plackami" zase odšouraly domů, zapálila se petrolejová lampička a bylo světlo. Mírné světlo. Ačkoli se té lampě říkalo „funzl" (kahánek), dalo se při ní dobře číst i dělat ruční práce. Dalo by se přít o to, které světlo bylo pro oči lepší – ono mírné, nebo dnešní ostré neonové osvětlení. Tehdy určitě nebylo tolik nositelů brýlí a většina lidí uměla i ve vysokém věku číst bez brýlí a navlékat si nit do jehly. Petrolejová lampa se na večer připravovala už přes den. Nádržka na petrolej se odšroubovala a doplnila. Knot se pečlivě zastřihl, aby dával pěkný plamen. Pak se všechno zase sešroubovalo a nasadil se „půlměsíc" (nástavec hořáku). Malým kolečkem se dal knot posunout na větší nebo menší plamen. Hlavní prací, kterou bylo třeba dělat velmi opatrně, bylo čištění zpravidla začouzeného, baňatého skleněného cylindru. To dělávala vždy osobně babička. To byla její svatyně, a kdo si nechtěl vysloužit pohlavek, musel cylindr nechat pěkně na pokoji. Ten se musel umýt mýdlovou vodou, opláchnout čistou vodou a pak pečlivě vysušit. Babička k tomu vzala metličku nebo vařečku, omotala kolem násady bílý hadřík a zavedla ho dovnitř cylindru – přičemž to občas cvaklo. Smát se u toho člověk nesměl, jinak by mu byla hned přisouzena celá vina. Ostatně cylindr byl v tu chvíli stejně v tahu. Měl-li jen prasklinu, mohl ten večer možná ještě přežít. Čištění na další večer už ale většinou nevydržel a nezbylo než chtě nechtě koupit u zimního kupce (příležitostného obchodníka) za pár krejcarů nový. Podle velikosti a šířky knotu lampy bylo třeba tří-, čtyř- nebo pětiliniového cylindru. Lampy se rády věšely v drátěném stojanu ke stropu místnosti, aby zůstal stůl volný.
Pouliční osvětlení tehdy rovněž tvořily petrolejové lampy ve formě luceren. Ty však dávaly jen skrovné světlo. Zamilované páry je měly obzvlášť rády, protože pod těmi lucernami byla pěkná tma. Za denní chod pouličního osvětlení odpovídal lampář se svým žebříkem. Bez žebříku nebyly lucerny dostupné. Přes den se musely čistit a doplňovat palivo. K tomu měl lampář petrolejovou míru, kterou nalil potřebné množství tak, aby lucerny za rozbřesku samy zhasly. Po Vánocích, jakmile se dny zase o něco prodloužily, dával do míry vždy o něco méně petroleje. Říkávalo se přece, že dny jsou na Nový rok delší o kohoutí zakokrhání, na Tři krále o jelení skok a na Hromnice o celou hodinu.
Die Petroleum-Funzel
Von Hugo Prasse, Mühlacker
Vor ungefähr siebzig Jahren, als man noch keinen elektrischen Strom zur Verfügung hatte und man, zum Großteil aus Sparsamkeit, die Dämmerstunde ohne Licht verbrachte, ging es im Leben nicht so hastig zu, wie in unserer heutigen, schnellebigen Zeit. Gerade in solchen Häusern, wo es Landwirtschaft gab und man mit dem Vieh nicht gerade die wenigste Arbeit hatte, fand man Zeit „vor dem Lichtanzünden", wie man so sagte, eine besinnliche Stunde zu halten. Wenn das Vieh mit Futter versorgt und gemolken war, dann kamen die Nachbarinnen aus den anderen Häusern, in denen es keine Landwirtschaft gab und holten sich die Milch, frisch von der Kuh, für den nächsten Tagesbedarf. Und so kam es, daß die Milchholer etwas länger blieben, eben so lang, bis die Tagesneuigkeiten bis in's kleinste Detail ausgetappt waren.
Damals gab es noch keine Melkmaschinen und keine Milchzentralen und man bekam bei den „Köihpritschern" eben diese Milch, welche nach dem Abkochen mit einer dicken Haut bedeckt war. Haut ist vielleicht zu wenig gesagt, sondern es war, auf echt Schlaggenwalderisch, ein richtiger, dicker „Milchplootz", den man fast wie Butter auf das Brot schmieren konnte. So ein „Plootz" hatte alles in sich was man heute schön verpackt, separat verkauft.
Als dann später die Melkmaschinen auf den Markt kamen, brachte es ein Vertreter fertig, bei einem Wettbewerb den ersten Preis zu machen. Er hat einer Frau eine solche Melkmaschine eingeredet und hat dafür deren einzige Kuh in Zahlung genommen.
Als dann die Milchholerinnen mit ihren „Milchplöschen" wieder heimgeschlurpt waren, steckte man die Petroleum-Funzl an und es gab Licht. Ein mildes Licht. Obzwar man zu der Lampe Funzl sagte, konnte man dabei gut lesen und auch Handarbeiten machen. Man kann darüber streiten, welches Licht für die Augen besser war. Das milde Licht oder die heutige, grelle Neonbeleuchtung. Damals gab es bestimmt nicht so viele Brillenträger und die meisten Leute konnten im hohen Alter noch ohne Augengläser lesen und auch noch Nähnadeln einfädeln. Die Petroleumlampe wurde tagsüber schon für den Abend hergerichtet. Der Petroleumbehälter wurde abgeschraubt und nachgefüllt. Das Dochtband wurde sauber beschnitten, damit es eine schöne Flamme gab. Dann wurde alles wieder in den Behälter eingeschraubt und der Halbmond aufgesetzt. Mit einem kleinen Transporträdchen konnte man den Docht auf größere oder kleinere Flamme stellen. Die Hauptarbeit, welche ganz vorsichtig gemacht werden mußte, war das Putzen des meist verrußten, bauchigen Glaszylinders. Das machte die Großmutter immer höchst persönlich. Das war ihr Heiligtum und wenn man sich nicht ein Kopfstück einhandeln wollte, dann mußte man den Zylinder schön in Ruhe lassen. Dieser mußte mit Seifenwasser gewaschen, mit klarem Wasser gespült und nachher sauber ausgetrocknet werden. Dazu nahm die Großmutter einen Quirl oder einen Kochlöffel, wickelte einen weißen Lappen um den Stiel und führte diesen in das Innere des Zylinders, wobei es manchmal einen Knacks gab. Lachen durfte man dabei nicht, sonst wurde einem gleich die ganze Schuld in die Schuhe geschoben. Jedenfalls war der Zylinder hin. Hatte er nur einen Sprung, konnte er vielleicht diesen Abend noch überleben. Die Reinigung für den nächsten Abend hielt er aber meistens nicht mehr aus und es mußte wohl oder übel beim Winterkaufmann, für einige Kreuzer, ein neuer gekauft werden. Je nach Größe und der Dochtbreite der Lampe benötigte man einen drei-, vier- oder fünflinigen Zylinder. Die Lampen hängte man gern in einem Drahtgestell an die Zimmerdecke, damit der Tisch frei blieb.
Die Straßenbeleuchtung bestand zu dieser Zeit auch aus Petroleumlampen in Laternenform. Diese gaben aber nur ein spärliches Licht. Liebespärchen hatten sie
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.