Petrolejová kahanová lampička

Napsal Hugo Prasse, Mühlacker

Před nějakými sedmdesáti lety, kdy ještě nebyl k dispozici elektrický proud a soumrak se, převážně z úspornosti, trávil bez světla, neběžel život tak uspěchaně jako v naší dnešní uspěchané době. Právě v domech, kde bylo hospodářství a s dobytkem nebylo zrovna málo práce, se našel čas na chvíli klidu „před rozsvícením", jak se tehdy říkalo. Když byl dobytek nakrmen a nadojen, přicházely sousedky z ostatních domů, kde hospodářství nebylo, a odnášely si mléko, čerstvě nadojené, na potřebu příštího dne. A tak se stávalo, že ty, co si chodily pro mléko, zůstávaly déle – dokud nebyly denní novinky probrány do posledního detailu.

Tehdy ještě nebyly dojicí stroje ani mlékárny a mléko se dostávalo od „kravaříků" takové, že po převaření je pokrývala silná blána. Blána je možná málo řečeno – bylo to, po pravém horoslavkovském způsobu, pořádné tlusté „mlíčné placko" (Milchplootz), které se dalo na chleba mazat skoro jako máslo. Takové „placko" v sobě mělo všechno, co se dnes prodává hezky zabalené a jednotlivě.

Když se pak později na trh dostaly dojicí stroje, jednomu obchodnímu zástupci se povedlo na jedné soutěži získat první cenu. Jedné ženě totiž takový dojicí stroj namluvil a vzal za něj do placení její jedinou krávu.

Když se pak ty, co chodily pro mléko, se svými „mlíčnými plackami" zase odšouraly domů, zapálila se petrolejová lampička a bylo světlo. Mírné světlo. Ačkoli se té lampě říkalo „funzl" (kahánek), dalo se při ní dobře číst i dělat ruční práce. Dalo by se přít o to, které světlo bylo pro oči lepší – ono mírné, nebo dnešní ostré neonové osvětlení. Tehdy určitě nebylo tolik nositelů brýlí a většina lidí uměla i ve vysokém věku číst bez brýlí a navlékat si nit do jehly. Petrolejová lampa se na večer připravovala už přes den. Nádržka na petrolej se odšroubovala a doplnila. Knot se pečlivě zastřihl, aby dával pěkný plamen. Pak se všechno zase sešroubovalo a nasadil se „půlměsíc" (nástavec hořáku). Malým kolečkem se dal knot posunout na větší nebo menší plamen. Hlavní prací, kterou bylo třeba dělat velmi opatrně, bylo čištění zpravidla začouzeného, baňatého skleněného cylindru. To dělávala vždy osobně babička. To byla její svatyně, a kdo si nechtěl vysloužit pohlavek, musel cylindr nechat pěkně na pokoji. Ten se musel umýt mýdlovou vodou, opláchnout čistou vodou a pak pečlivě vysušit. Babička k tomu vzala metličku nebo vařečku, omotala kolem násady bílý hadřík a zavedla ho dovnitř cylindru – přičemž to občas cvaklo. Smát se u toho člověk nesměl, jinak by mu byla hned přisouzena celá vina. Ostatně cylindr byl v tu chvíli stejně v tahu. Měl-li jen prasklinu, mohl ten večer možná ještě přežít. Čištění na další večer už ale většinou nevydržel a nezbylo než chtě nechtě koupit u zimního kupce (příležitostného obchodníka) za pár krejcarů nový. Podle velikosti a šířky knotu lampy bylo třeba tří-, čtyř- nebo pětiliniového cylindru. Lampy se rády věšely v drátěném stojanu ke stropu místnosti, aby zůstal stůl volný.

Pouliční osvětlení tehdy rovněž tvořily petrolejové lampy ve formě luceren. Ty však dávaly jen skrovné světlo. Zamilované páry je měly obzvlášť rády, protože pod těmi lucernami byla pěkná tma. Za denní chod pouličního osvětlení odpovídal lampář se svým žebříkem. Bez žebříku nebyly lucerny dostupné. Přes den se musely čistit a doplňovat palivo. K tomu měl lampář petrolejovou míru, kterou nalil potřebné množství tak, aby lucerny za rozbřesku samy zhasly. Po Vánocích, jakmile se dny zase o něco prodloužily, dával do míry vždy o něco méně petroleje. Říkávalo se přece, že dny jsou na Nový rok delší o kohoutí zakokrhání, na Tři krále o jelení skok a na Hromnice o celou hodinu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶