⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Ale když mi na poli přišel pod nohu tak akorát polní kámen, zvedla jsem ho a hned letěl Franzlovi na hlavu. Zastavil se, mnul si vlasy a otočil se zpátky. I já jsem se vrátila a šla dál do školy.

Když jsem se po vyučování zase vydala domů, měla jsem přece jen trochu strach. Ale nečíhal na mě Franzl, nýbrž jeho matka. Přivítala mě už zdálky spoustou nadávek a mimo jiné řekla: „Počkej jen, ty mrcho, můj Franzl má na hlavě velkou bouli, já už jsem byla ve škole u pana učitele a nahlásila jsem tě." Odpověděla jsem: „Kdyby mi nekradl hrušky z kapsy, nedostal by ode mě žádný pohlavek," a šla jsem dál svou cestou.

Druhý den jsem byla už zvědavá, co se bude dít. První hodina nic, druhá také nic; ale ve třetí hodině přišla žákyně z jiné třídy a řekla: „Breitfeldová má jít za panem ředitelem." Šla jsem hned. Pan ředitel řekl: „No, co jsi to zase provedla?" Nic, zněla odpověď. Nato řekl: „Máš po škole přijít za panem učitelem Schusterem, bydlí v hotelu ,U nádraží'." Tím to bylo u ředitele Hahna vyřízeno. Po vyučování jsem se tedy vydala směrem k nádraží. Když jsem došla k hotelu, vyšla jsem po schodech nahoru a zastavila se před dveřmi se štítkem „Josef Schuster". Srdíčko mi tlouklo v hrudi, prsty mi klepaly na dveře, a jakmile jsem uslyšela „Dále", stála jsem už před svým soudcem.

„Jsem Breitfeldová z Lesné, pane učiteli, nechal jste si mě zavolat." Pan Schuster na to řekl: „Tak ty jsi z Lesné, a já jsem z Gfellu. Víš co, promluvíme si spolu, jak nám zobák narostl. Sedni si sem a povídej, co se ti včera stalo cestou do školy. Ale nesmíš mi nic zatajit." Tak jsem věrně vylíčila, jak to bylo. Když jsem se s tou zpovědí vypovídala, šel k oknu a asi přemýšlel, jaký trest bych si zasloužila. Po chvíli se se smíchem vrátil, poklepal mi na rameno a řekl: „Holka, měla jsi vlastně pravdu, jen si od těch klučin nenech nic líbit, ale dobře si pamatuj – až ti bude sedmnáct nebo osmnáct let a oni tě nenechají na pokoji, teprve pak si zase můžeš pomoct pohlavkem. Teď tomu klukovi jdi ještě chvíli z cesty, a až mu ta boule zase splaskne, on na to stejně zapomene."

Od té doby vedla moje cesta do školy naší zahradou, podél trati, kolem Windhofu za Luoserovic chaloupkou. Odtud vedla pěkná polní cesta, která ústila na starý trh, pak přes uličku Stöhrgassl a už jsem byla ve škole.

Po pár dnech jsem ale přece jen potkala Franzla ve vsi, a on na mě už zdálky volal: „Ty, Anno, můžeš už zase chodit školní cestou, moje boule je už zase pryč." A tím byl mír zase obnoven. Ale úplně na ten pohlavek přece jen nezapomněl.

Když se po válce u Köhlerů z kravína postavil taneční sál a hráli muzikanti, přišel jednou i Franzl, ale neřekl „Smím prosit", nýbrž „Pojď, zatancujeme si. Pohlavek už nechci, radši pusinku." Nedostal ale ani jedno, ani druhé, jen jsme se nad tím setkáním nejednou zasmáli a dobře si spolu rozuměli. Možná bychom to dělali i dnes. Ale bohužel jsme se po tom neblahém vysídlení rozprchli do všech stran jako suché listí ve větru podzimu. Mnohého milého spoluobčana z naší vesnice jsme už nikdy neviděli. Ale v myšlenkách jsme přece jen hodně doma, a když v televizi častěji hrají Egerländer Musikanten píseň „Böhmerwaldlied", ráda si zazpívám s nimi, přes svých 71 let, a to takto: