Proto bychom měli alespoň naší mládeži pečlivě předávat staré dědictví z domova k uchování. Je radost při všech setkáních vidět, kolik mladých lidí ještě stojí v našich řadách. Troufám si říct, že z tohoto ražení naší mládeže vychází určitá jistota do budoucna.

Srovnejme toto mladé společenství, které ještě ztělesňuje ideály, s demonstranty naší doby. Co máme čekat od oněch výtržníků, kteří bezdůvodně ničí zdraví a majetek našich spoluobčanů, kdyby se těmto divokým chasníkům podařilo zničit náš společenský řád?

My sami jsme dav už jednou zažili. Musí nás proto uklidňovat vědomí, že přece jen ještě existuje něco slušného, co slouží dobru.

Nicméně státní orgány by se měly pro tuto mládež o něco víc angažovat a poskytnout jí plnou podporu. Bohužel se ukazuje opak. Člověk má skoro dojem, jako by si přál východoněmeckou mládež vyhnat ze země. Nuže, kdo má rád ty, co varují? Přesto se plné podpory v leckterých německých spolkových zemích dostává raději Chilanům nebo jiným extrémním socialistům. K čemu je německému národu ta nejlepší profesorská garnitura a dobré školy, když se v nich nedá učit? Když se doba studia promarní protesty a výtržnostmi? Ve vlastní zemi by se jistě dalo poukázat na mnoho nešvarů, místo aby se u nás vyhrocovaly všechny extrémní zahraniční politické události a kvůli tomu se chodilo do ulic a chovalo se tam jako výtržníci. Proč se nedemonstruje proti nedůstojnému zacházení s lidmi v zemích východního bloku – v Sovětském svazu, Polsku, NDR a Československu – kde násilím zadržují naše krajany a propouštějí je jen za vysokou cenu? Tam musí slezský krajan, jakmile projeví úmysl vystěhovat se do Spolkové republiky, co nejlevněji rozprodat všechen svůj zbylý majetek, aby si vůbec mohl dovolit poplatek za žádost.

Většinou přitom hned přijde o zaměstnání. Od Spolkové republiky se požadují vysoké částky, jakmile diplomatické jednání sejde na sloučení rodin. Za každého údajně politického vězně z NDR platí spolková vláda z daní 40 000 marek. Přitom se často jedná o kriminálního zločince, kterého k nám odsouvají.

Není to snad obchod s lidmi? Nekupovali si tak Američané před 200 lety černošské otroky? Je to ještě humánní svět, jaký se chtěl vybudovat po té hrozné válce? Brzy zažijeme, kolik je dělník ve Spolkové republice hoden, bude-li delší dobu nezaměstnaný. Zda se i pro tohoto občana v naší vlastní zemi vynaloží tolik prostředků?

Dalo by se uvést ještě mnoho nedostatků. Naším hlavním zájmem zůstává naše soudržnost. Dokud bude existovat náš Heimatbrief, bude v nás živá i naše sounáležitost. Prosím proto všechny krajany, aby mě podporovali a průběžně mi dodávali materiál, který vypráví o domově. Snad se vyplatí jednou se přehrabat ve starých věcech. Jistě se mezi kdysi přivezenými věcmi ještě najde leccos zajímavého.