Milí krajané!

Zbývá už jen krátký čas a máme za sebou další rok. Snad stojí za to trochu se ohlédnout zpátky. Byl to 28. rok od vyhnání z domova a stále je v nás, rodácích z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a krajanech z přifařených obcí, živá láska k naší bývalé domovině. Heimatbrief nám dosud nedovolil, aby toto pouto zmrzlo.

Chtěl bych zde vyslovit uznání a dík všem odběratelům Heimatbriefu za jejich věrnost tomuto plátku. Bez řádně placeného předplatného a bez darů by nebylo možné tento nás všechny stále spojující list vydávat. Umírání krajanských zpravodajů začalo už dávno. Jen ještě docela málo větších míst – a na to jsem obzvlášť hrdý, že my Slavkované a naši věrní bývalí vesničané k nim patříme – bylo dosud schopno vydávat vlastní Heimatbrief. Je skličující, když mi přijde zpráva: „Prosím, nezasílejte už výměnný výtisk. Heimatbrief naší staré domoviny už nemůže vycházet, protože se nepodařilo pokrýt náklady." Jako důvod zastavení se pokaždé uvádí neuhrazené předplatné. Skoro polovina odběratelů Heimatbrief nezaplatila! Tak musel svůj Heimatbrief vzdát i náš bývalý okresní Loket. Člověk by nevěřil, že takové velké místo s jistě dobře situovanými občany se vzdá zpráv z domoviny jen proto, že prostě nedokážou zaplatit tiskové náklady. Pomalu se teď rozvolňují pouta mezi vyhnanci z domova navzájem. Účel vyhnání se brzy naplní. Ti, kdo nás vyhnali, si mnou ruce.

Nuže, já sám se občas ptám, jak dlouho ještě budu moci předávat pozdrav našich krajanů z opuštěné domoviny. Přitom nerozhodují ani finanční ohledy, neboť z darů a řádně placeného předplatného jsem schopen nechat Heimatbrief vytisknout a rozeslat. Máme v současnosti dobré podporovatele naší věci. Chybí ale písemný materiál. Pomalu vysychají prameny, které nám oživují to krásné, co jsme kdysi v domovině zažili. Všichni si dobře uvědomujeme, že pro nás už není návratu. I když tato pravda bolí. Ale opuštěný kraj přece zůstává živý v našich srdcích. Nemusíme se stydět za náš smutek nad tím, co bylo ztraceno – zde nechci použít přesnější výraz. Ale uloupený majetek ještě nikdy nikoho neučinil šťastným. Náš bývalý sousední národ nám k tomu dává tu nejlepší názornou lekci.

Při důkladném přemýšlení a zkoumání by si člověk mohl uvědomit, nebo si položit otázku: Koho osud potrestal tvrději? Okradené, nebo lupiče? V každém případě šlo o loupež, ať už byla tato hanebnost páchána pod jakoukoli záminkou. Nebo snad někdo z nás dostal na svůj majetek smluvní záruky? Na těchto skutcích nespočíval žádný požehnaný osud. Ať už kdo věří v Boha jakkoli, kdo se statečně chopil svého osudu a v těžkých dobách nouze – jako Kristus vzal na sebe svůj kříž – tomu bylo s boží pomocí umožněno toto soužení překonat. Když člověk projíždí krajem – a mnozí z nás to dělají – a přitom navštěvuje staré přátele a známé, je vidět, jak velkých výkonů byli schopni. Každý může být hrdý na skromnější či větší blahobyt, který si vybudoval. Všichni krajané museli začínat s ničím. V přinesených pytlích a bednách bylo jen to nejnutnější, protože před odsunem se důkladně prohledávalo a nejedné matce byl sebrán oblek, který doufala přivézt svému dosud nezvěstnému synovi. To, co si přinesli, sotva stačilo k obživě. Ale zato měli jasnou hlavu a šikovné ruce.

My v Chebsku, obzvlášť ti, kdo žili na hranici Slavkovského lesa, jsme odjakživa nebyli obdařeni hmotným bohatstvím. Příroda od nás vyžadovala všechno a nerozmazlovala nás, a tak leckdo správně využil svého ducha a svých rukou ve svůj prospěch i ve prospěch obecného dobra. Hospodářský zázrak 50. let by bez vyhnanců sotva byl možný. Zda se dá zopakovat hospodářský rozmach v naší nynější oblasti bydliště, je velmi pochybné. Ta generace, která tento zázrak vykonala, je – mírně řečeno – vyčerpaná. Lidé vyrostlí za posledních 20 let poznali jen blahobyt. Namačkání do obytných silo, výškových domů způsobilo, že lidé zchladli – dá se to už nazvat velmi chladnými. Pomáhat druhým je pomalu cizí slovo. Náboženství a blízkost Bohu se odmítá. Lidé věří, že se bez toho obejdou. Co z toho jednou může vzejít? Biblický příběh uvádí několik příkladů a je přece nejstarší tradicí o životě raných obyvatel Země. Neměli bychom na to zapomínat.

věta pokračuje na dalším listu ⟶