Milí krajané!
Zbývá už jen krátký čas a máme za sebou další rok. Snad stojí za to trochu se ohlédnout zpátky. Byl to 28. rok od vyhnání z domova a stále je v nás, rodácích z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a krajanech z přifařených obcí, živá láska k naší bývalé domovině. Heimatbrief nám dosud nedovolil, aby toto pouto zmrzlo.
Chtěl bych zde vyslovit uznání a dík všem odběratelům Heimatbriefu za jejich věrnost tomuto plátku. Bez řádně placeného předplatného a bez darů by nebylo možné tento nás všechny stále spojující list vydávat. Umírání krajanských zpravodajů začalo už dávno. Jen ještě docela málo větších míst – a na to jsem obzvlášť hrdý, že my Slavkované a naši věrní bývalí vesničané k nim patříme – bylo dosud schopno vydávat vlastní Heimatbrief. Je skličující, když mi přijde zpráva: „Prosím, nezasílejte už výměnný výtisk. Heimatbrief naší staré domoviny už nemůže vycházet, protože se nepodařilo pokrýt náklady." Jako důvod zastavení se pokaždé uvádí neuhrazené předplatné. Skoro polovina odběratelů Heimatbrief nezaplatila! Tak musel svůj Heimatbrief vzdát i náš bývalý okresní Loket. Člověk by nevěřil, že takové velké místo s jistě dobře situovanými občany se vzdá zpráv z domoviny jen proto, že prostě nedokážou zaplatit tiskové náklady. Pomalu se teď rozvolňují pouta mezi vyhnanci z domova navzájem. Účel vyhnání se brzy naplní. Ti, kdo nás vyhnali, si mnou ruce.
Nuže, já sám se občas ptám, jak dlouho ještě budu moci předávat pozdrav našich krajanů z opuštěné domoviny. Přitom nerozhodují ani finanční ohledy, neboť z darů a řádně placeného předplatného jsem schopen nechat Heimatbrief vytisknout a rozeslat. Máme v současnosti dobré podporovatele naší věci. Chybí ale písemný materiál. Pomalu vysychají prameny, které nám oživují to krásné, co jsme kdysi v domovině zažili. Všichni si dobře uvědomujeme, že pro nás už není návratu. I když tato pravda bolí. Ale opuštěný kraj přece zůstává živý v našich srdcích. Nemusíme se stydět za náš smutek nad tím, co bylo ztraceno – zde nechci použít přesnější výraz. Ale uloupený majetek ještě nikdy nikoho neučinil šťastným. Náš bývalý sousední národ nám k tomu dává tu nejlepší názornou lekci.
Při důkladném přemýšlení a zkoumání by si člověk mohl uvědomit, nebo si položit otázku: Koho osud potrestal tvrději? Okradené, nebo lupiče? V každém případě šlo o loupež, ať už byla tato hanebnost páchána pod jakoukoli záminkou. Nebo snad někdo z nás dostal na svůj majetek smluvní záruky? Na těchto skutcích nespočíval žádný požehnaný osud. Ať už kdo věří v Boha jakkoli, kdo se statečně chopil svého osudu a v těžkých dobách nouze – jako Kristus vzal na sebe svůj kříž – tomu bylo s boží pomocí umožněno toto soužení překonat. Když člověk projíždí krajem – a mnozí z nás to dělají – a přitom navštěvuje staré přátele a známé, je vidět, jak velkých výkonů byli schopni. Každý může být hrdý na skromnější či větší blahobyt, který si vybudoval. Všichni krajané museli začínat s ničím. V přinesených pytlích a bednách bylo jen to nejnutnější, protože před odsunem se důkladně prohledávalo a nejedné matce byl sebrán oblek, který doufala přivézt svému dosud nezvěstnému synovi. To, co si přinesli, sotva stačilo k obživě. Ale zato měli jasnou hlavu a šikovné ruce.
My v Chebsku, obzvlášť ti, kdo žili na hranici Slavkovského lesa, jsme odjakživa nebyli obdařeni hmotným bohatstvím. Příroda od nás vyžadovala všechno a nerozmazlovala nás, a tak leckdo správně využil svého ducha a svých rukou ve svůj prospěch i ve prospěch obecného dobra. Hospodářský zázrak 50. let by bez vyhnanců sotva byl možný. Zda se dá zopakovat hospodářský rozmach v naší nynější oblasti bydliště, je velmi pochybné. Ta generace, která tento zázrak vykonala, je – mírně řečeno – vyčerpaná. Lidé vyrostlí za posledních 20 let poznali jen blahobyt. Namačkání do obytných silo, výškových domů způsobilo, že lidé zchladli – dá se to už nazvat velmi chladnými. Pomáhat druhým je pomalu cizí slovo. Náboženství a blízkost Bohu se odmítá. Lidé věří, že se bez toho obejdou. Co z toho jednou může vzejít? Biblický příběh uvádí několik příkladů a je přece nejstarší tradicí o životě raných obyvatel Země. Neměli bychom na to zapomínat.
Liebe Landsleute!
Nur noch eine kurze Zeitspanne und wieder haben wir ein Jahr durchlebt. Es lohnt sich vielleicht ein bißchen Rückschau zu halten. Es war das 28. Jahr nach der Vertreibung aus der Heimat und noch immer ist bei uns Schlaggenwaldern und den Landsleuten des dazugehörigen Kirchsprengels die Liebe zu unserem alten einstigen Wohnsitz lebendig. Der Heimatbrief hat bisher die Bindung nicht einfrieren lassen.
Ich möchte hier an dieser Stelle allen Beziehern des Heimatbriefes für ihre Treue zum Bezug dieses Blättchens Anerkennung und Dank aussprechen. Ohne den pünktlich zu leistenden Bezugspreis und den Spenden wäre es nicht möglich, diese uns alle noch verbindende Schrift herauszubringen. Das Sterben der Heimatbriefe hat schon lange eingesetzt. Nur noch ganz wenige größere Orte — und da bin ich besonders stolz darauf, daß wir Schlaggenwalder und unsere treuen Dorfbewohner von einst dazu gehören — waren bisher noch in der Lage einen HB herauszugeben. Es ist deprimierend, wenn mir die Nachricht zugeht: „Bitte kein Austauschexemplar mehr zuschikken. Der HB unserer alten Heimat kann nicht mehr herausgegeben werden, weil die Unkosten nicht mehr gedeckt werden konnten." Als Einstellgrund werden immer die nichtentrichteten Bezugsgebühren angegeben. Fast die Hälfte der Bezieher haben den HB nicht bezahlt! So mußte auch unsere einstige Kreisstadt Elbogen den HB aufgeben. Man sollte es nicht für möglich halten, daß so ein großer Ort mit bestimmt gut situierten Bürgern auf seine heimatliche Nachrichten verzichtet, weil sie einfach die Druckkosten nicht aufbringen. So langsam lösen sich jetzt die Bindungen der Heimatvertriebenen zueinander. Der Zweck der Vertreibung ist bald erfüllt. Die Vertreiber reiben sich die Hände.
Nun, ich selbst frage mich manchmal, wie oft wird es mir noch möglich sein, den Gruß unserer Landsleute aus der verlassenen Heimat weitergeben zu können. Dabei mögen nicht einmal die finanziellen Belange den Ausschlag geben, denn aus den Spenden und den pünktlichen Bezugsgebühren bin ich in der Lage, den HB drucken zu lassen und zu verschicken. Wir haben zur Zeit gute Förderer unserer Sache. Aber es fehlt an schriftlichen Gedankengut. Langsam versiegen die Quellen, die uns das lebendig machen, was uns die Heimat an Schönem erleben ließ. Wir alle sind uns wohl bewußt, daß es für uns keine Rückkehr mehr gibt. Wenn auch diese Wahrheit schmerzt. Aber es bleibt nun einmal die verlassene Gegend in unseren Herzen lebendig. Wir brauchen uns unserer Trauer um das Verlassene — ich möchte hier an dieser Stelle den rechten Ausdruck nicht verwenden — nicht zu schämen. Aber geraubtes Gut hat noch nie jemand glücklich gemacht. Unser einstiges Nachbarvolk gibt uns den besten Anschauungsunterricht dafür.
Bei gründlichem Nachdenken und Prüfen, könnte man feststellen, oder die Frage aufwerfen: Wen hat das Schicksal härter gestraft? Die Beraubten oder die Räuber? Raub war es in jedem Falle. Ganz gleich unter welchem Motto diese Schändlichkeit vollzogen wurde. Oder hat jemand unter uns für sein Haben und Gut vertragliche Garantien bekommen? Es lag kein Segen auf diesen Handlungen. Man mag zu seinem Herrgott stehen wie man will, wer tapfer sein Geschick in die Hand nahm und in den schweren Notzeiten — wie Christus sein Kreuz auf sich genommen hat — dem war auch das Überwinden dieser Drangsal mit Gotteshilfe möglich gewesen. Wenn man durch die Lande reist, und das tun gar viele von uns, dabei die alten Freunde und Bekannten aufsucht, da wird es sichtbar, welcher großartigen Leistungen sie fähig waren. Ein jeder kann auf mehr oder bescheidenen Wohlstand stolz sein, den er sich geschaffen hat. Es haben alle Landsleute mit nichts anfangen müssen. In den mitgebrachten Säcken und Kisten war nur das Allernotwendigste drinnen, denn vor dem Abschub wurde gründlich gefilzt und so mancher Mutter wurde der Anzug weggenommen, den sie hoffte, ihrem noch vermißten Sohne mitbringen zu können. Das Mitgebrachte reichte kaum aus, das Existieren möglich zu machen. Aber dafür waren der Kopf klar und die Hände regsam.
Wir im Egerland, ganz besonders an der Grenze des Kaiserwaldes Lebenden, waren von jeher nicht mit materiellen Gütern gesegnet gewesen. Die Natur hat uns alles abverlangt und deshalb nicht verwöhnt und so hat mancher seinen Geist und seine
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.