Brzy jsme tuto touhu potlačili. Teď nám šlo jen o to najít místo, kde bychom mohli zůstat a taky něco dostali k jídlu. Tak jsme šlapali dál. Žatci jsme se vyhnuli. Pět mužů poněkud zanedbaného vzhledu totiž nejsou vítanými hosty v tak bohatém městě, jakým tehdy Žatec díky svým bohatým pěstitelům chmele byl. Ale naši žatečtí krajané kraj znali, a tak jsme kolem poledne stáli na velkém dvorském statku. Na dvoře hučel parní stroj a první den začal mlácením ječmene. Zdálo se, jako by na nás už čekali. Vyjednával s námi správce. 2 Kč na hodinu a 10 hodin pracovní doby denně – tak zněla jeho nabídka. Oběma starším a statnějším kamarádům nabídl práci v cihelně, za lepší mzdu. Za tu dřinu to ovšem bylo skutečně jen spropitné, co si oba vydřeli. Ale já zůstanu u chmelaře.

Tento pěstitel chmele měl také obrovské pozemky a mohl nás dobře využít; skutečná chmelová sezóna ještě nenastala. Bramborová polévka večer a káva – tedy to, co se tehdy za kávu vydávalo – ráno, k tomu 1 kg chleba denně. Samozřejmě jsme všech pět kývli. Já a mladší žatecký krajan jsme hned první ráno přišli na řadu s odnášením naplněných pytlů ječmene. V 6 hodin zapískal parní stroj náš začátek práce a jelo se až do 9 hodin. Pak byla čtvrthodinová přestávka. Zatímco domácí zaměstnanci pojídali svůj dobře obložený chleba, my jsme seděli na hromadě slámy a dívali se stranou. Zvlášť mě rozčiloval strojník od parního stroje. Ten dokázal každý den zhltnout pořádný kus slaniny a měl u sebe džbán – rozhodně v něm nebyla voda. Pak byla polední přestávka od 12 do 13 hodin. Zase nám zapískání vjelo do uší. Potom se pokračovalo až do 18 hodin. Kolik pytlů jsme odnesli, nevím. Bylo to slušné číslo, které jsme dlouhou trasu přes schodiště nosili na sýpku. Že jsme my dva byli pořádně vyřízení, netřeba zvlášť zdůrazňovat.

Druhý den jsem přišel na podávání snopů z žňového vozu k mlátičce. Nebylo to sice o mnoho lehčí, ale přece jen ne tak namáhavé jako nošení pytlů. Zato mi padající osiny způsobovaly značné trápení, protože padaly mezi opasek kalhot a holé tělo a vnikaly do kůže. Kolem pupku vznikl pěkný zánět, na který se tehdy žádný lékař nesehnal. Ale samo od sebe to zase přešlo. Kdo si někdy pořádně prohlédl osiny ječmene, ten mi dá za pravdu, jak nepříjemně dokážou lechtat. A to se muselo snášet celé dny.

Před námi přišli nějací poutníci ze Slezska. Chtěli si jednou prohlédnout ten tak vychvalovaný kus úrodné země. I oni dostali pořádnou názornou lekci. Podle výbavy soudě byli lépe zajištěni než my. Byli nasazeni ve stodole na odebírání a rovnání slámy. Toho se každý den někdo vyhýbal, až třetí den zmizeli úplně. Protože jsme si mohli nechat vyplácet mzdu každý večer, naši slezští přátelé brzy zrána opustili pole úplně. Teď jsme já a můj kamarád přišli do stodoly. Tam se nám vedlo dobře. Bral jsem lisované svazky slámy od stroje a házel je několik metrů nahoru svému kamarádovi. Jmenoval se Hermann. Ten je podával staršímu muži, který je pak posouval ještě staršímu muži, jenž je musel rovnat. Dva a půl týdne jsme tuto dřinu u parního mlácení vydrželi. Z 20 Kč denně jsme každý den platili Švýcarovi 2 Kč za litr mléka, které nám dával k obědu. Ale než jsme se k pití toho mléka dostali, museli jsme z něj napřed vylovit stovky much. Bylo úžasné, s jakou chutí se ta hmyzí havěť vrhala na naši tak naléhavě potřebnou stravu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶