Milí krajané!
Někteří krajané se už asi podivují, proč Heimatbrief tak dlouho nevycházel. Nu, musíme se s tím smířit, neboť už mnoho vysídlenců nevyhlíží takové zprávy z domova. Vždycky jsem rád, když se mi podaří tenhle malý sešitek sestavit. Není už mnoho krajanů, kteří by ještě něco věděli o našich nivách a bývalém domově – nebo to chtěli sdělit. Jednou se i všechny vzpomínky vyčerpají.
Rozhlédněme se jednou pozorně kolem sebe. Všude je slyšet ono praskání, které se šíří přes všechny národy a země. Kdo dnes ještě chce něco slyšet o domově a vlasti, nebo o tom vůbec mluvit? My, věční včerejší, ještě známe nefalšovaný obraz naší domoviny a rádi s čistým srdcem vzpomínáme na tam prožitý čas. Ať už byl pro jednotlivce krásný, nebo méně krásný, byl přece tam doma. Krátkozrakost a nenávist nezničily jen naše bývalé domovy, ale přinesly i velké utrpení národu, který tím prováděl očistu sám od sebe.
Co vlastně naše vyhnání ospravedlnilo? Jaké hlavy si mohly vymyslet, že smějí vzít důstojnost milionům lidí, a jaký účel měl být naplněn? Co jsme my sudetští Němci provedli hanebného? To jsou otázky, na které světová veřejnost dosud nedokázala odpovědět. Ať je to jakkoli, ten, kdo je pošlapán, se vždy vzepře. Proto i my chceme stále znovu upozorňovat na to bezpráví, že vyhánění lidí – ať už z jakýchkoli oblastí nebo zemí – se nesmí opakovat. Všechny menšiny ve státním svazku mají právo na svůj životní prostor, právo zachovat si svébytnost svého národa a nakonec i právo na vlastní správu. Silnější nesmí utlačovat slabšího, jak se to nám sudetským Němcům dělo od roku 1918 ze strany tehdejšího českého státního národa. Stejný osud snášejí dodnes i Jihotyrolané, a Kypr nejnázorněji ukázal, jak nesprávně se jednalo s tureckou menšinou. Vládl tam církevní kníže, od něhož by se dala čekat zvláštní snášenlivost. Kam ty Kypřany dovedl? K nenávisti a zkáze. Můžeme být rádi, podaří-li se tento chaos znovu uvést do spořádaných kolejí a odvrátit od nás všech velké neštěstí. Kdo napraví následky ničení na krvi a majetku?
S jakým nadšením se roku 1945 zakládala OSN! Jeden miliardář poskytl velký pozemek v New Yorku a byl postaven obrovský palác. Teď tam sedí páni všech ras a „táborovují". Ale opravdový mír na světě od té doby ještě nikdy nenastal. Znovu se dělí nějaká země. Znovu musí mnoho lidí opustit domov. Dosud se ukázalo, že žádný stát a žádná země – ať jde o kterýkoli národ, rasu nebo společenství, které pošlapaly ta nejzákladnější lidská práva a násilím vyhnaly lidi – se už nikdy nedokázaly bez cizí pomoci znovu postavit na nohy. Můžeme teď znovu pozorovat, jakými obrovskými finančními prostředky je Spolková republika žádána o pomoc ve východních zemích. Mají být Němci, tedy německý národ, činěni odpovědnými za chybné plánování a nehospodárnost v Československu? Po podpisu státní smlouvy mezi SRN a socialistickým Československem již pan Götz z ministerstva zahraničí této země podobné oznámení učinil. O nějaké protislužbě jsme dosud neslyšeli.
Není to snad hrůzný obchod s lidmi, když musíme za každého vězně, kterého chce NDR vyhostit, zaplatit 40 000 marek, nebo když jiné státy žádají výkupné za Němce ochotné vystěhovat se? Je to zřejmě nejsmutnější věk této planety. Ale o tom žádný moderátor nemluví – jak se dnes nazývají všichni ti pánové, kteří v televizi šíří tolik moudrosti. To budiž jen mimochodem zmíněno. Zdá se, že to byli Východní Prusové, Pomořané, Slezané a sudetští Němci, kdo si sami zavinili osud „uprchlíka" – tak nás totiž ještě stále pohrdavě označují. Je cítit odmítání, s nímž tito pánové přistupují k problému vyhnanců. Není oportunní, když se apeluje na světové svědomí a upozorňuje se na bezpráví vyhnání. Naše mírumilovná krajanská setkání jsou pak označována za narušující mír, nebo se o tom vůbec mlčí. Jiní představitelé měst by taková setkání ve svých hradbách rovnou zakázali, kdyby k tomu měli jen tu nejmenší možnost. My rozhodně nechceme oplácet stejným za stejné, ale chceme vědět, kam ta cesta vede, když se o záležitostech vyhnanců v Německu už nemá mluvit. Jistě je nepříjemné stále snášet kárající a kritiky, ale je to naše právo a náš zájem – zájem mezinárodního práva, mám na mysli – spolupodílet se na spravedlivém a mírovém uspořádání a konečně už v tomto století nepřipouštět násilná vyhnání a dělení zemí.
Liebe Landsleute!
Es wird bei manchen Landsleuten schon Verwunderung aufgekommen sein, weil der Heimatbrief so lange ausgeblieben ist. Nun, wir müssen uns bescheiden, denn nicht viele Vertriebene können noch auf derartige heimatliche Nachrichten Ausschau halten. Ich bin immer froh, wenn es mir gelungen ist, dieses kleine Blättchen erstellt zu haben. Es gibt nicht sehr viele Landsleute, die noch etwas über unsere Fluren und die einstige Heimat wissen oder preisgeben wollen. Einmal wird sich auch alle Erinnerung erschöpft haben.
Schauen wir uns doch einmal aufmerksam um. Überall ist das Knistern zu hören, das über alle Völker und Länder hinwegstreicht. Wer will denn heute noch etwas von Heimat und Vaterland hören oder überhaupt darüber sprechen. Wir, die ewig Gestrigen, kennen noch das unverfälschte Bild unserer Heimat und erinnern uns mit lauterem Herzen gerne an die dort erlebte Zeit. Ob diese schön oder weniger schön für den einzelnen gewesen ist, aber er war dort zu Hause. Kurzsichtigkeit und Haß haben nicht nur unsere einstigen Heimstätten vernichtet, sondern großes Leid auch über das Volk gebracht, das doch die Reinigung von uns selbst vornahm.
Was hat eigentlich unsere Vertreibung gerechtfertigt? Welche Hirne haben sich das ausdenken können, Millionen von Menschen die Würde nehmen zu dürfen, und welcher Zweck sollte erfüllt werden? Was haben wir Sudetendeutschen Schändliches angestellt? Das sind Fragen, die die Weltöffentlichkeit noch nicht beantworten konnte. Wie immer es sein mag, immer wird der Getretene aufmucken. Deshalb wollen auch wir immer wieder auf das Unrecht hinweisen, daß die Vertreibung von Menschen, ganz gleich aus welchen Gebieten oder Ländern, sich nicht wiederholen dürfen. Alle Minderheiten in einem Staatsverband haben das Recht auf ihren Lebensraum, das Recht ihre Volkstumseigenart zu erhalten und sich schließlich selbst zu verwalten. Der Mächtigere darf den Schwächeren nicht unterdrücken, wie es uns Sudetendeutschen von 1918 ab vom damaligen tschechischen Staatsvolk geschehen ist. Das gleiche Schicksal erdulden die Südtiroler noch heute, und Zypern zeigte es am anschaulichsten wie falsch man mit den türkischen Minderheiten umgegangen ist. Dort regierte ein Kirchenfürst, von dem man doch besondere Toleranz hätte erwarten können. Wohin hat er die Zyprioten geführt? In Haß und Verderben. Wir können froh sein, wenn dieses Chaos wieder in geordnete Bahnen gebracht wird und großes Unheil von uns allen abgewendet werden kann. Wer wird die Folgen der Zerstörungen an Blut und Material wieder gutmachen?
Mit welcher Begeisterung wurde 1945 die UNO gegründet. Ein Milliardär stellte ein großes Grundstück in New York zur Verfügung und ein Riesenpalast wurde gebaut. Nun sitzen dort die Herren aller Rassen und „palavern". Aber einen wirklichen Frieden in der Welt gab es seither noch nie. Wieder wird ein Land geteilt. Wieder müssen viele Menschen die Heimat verlassen. Bisher hat es sich gezeigt, daß sich noch kein Staat und Land — ganz gleich welcher Nation, Rasse oder Gemeinschaft — die die primitivsten Menschenrechte mißachteten, und Menschen gewaltsam vertrieben haben, sich nie mehr ohne fremde Hilfe aufrichten konnten. Wir können es jetzt wieder beobachten, mit welchen gewaltigen Geldmitteln die Bundesrepublik in den Ostländern zur Kasse gebeten wird. Sollen die Deutschen, d.h. das deutsche Volk, für die Fehlplanungen und Unwirtschaftlichkeit in der Tschechoslowakei verantwortlich gemacht werden? Nach der Unterzeichnung des Staatsvertrages zwischen der BRD und der Sozialistischen Tschechoslowakei hat Herr Götz vom Auswärtigen Amt dieses Landes bereits eine derartige Ankündigung gemacht. Von einer Gegenleistung war bisher noch nichts zu hören.
Ist es nicht ein grausiger Menschenhandel, wenn wir für jeden Gefängnisinsassen, den die DDR abschieben will, 40.000 DM bezahlen müssen, oder wenn andere
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.