Milí krajané!

Někteří krajané se už asi podivují, proč Heimatbrief tak dlouho nevycházel. Nu, musíme se s tím smířit, neboť už mnoho vysídlenců nevyhlíží takové zprávy z domova. Vždycky jsem rád, když se mi podaří tenhle malý sešitek sestavit. Není už mnoho krajanů, kteří by ještě něco věděli o našich nivách a bývalém domově – nebo to chtěli sdělit. Jednou se i všechny vzpomínky vyčerpají.

Rozhlédněme se jednou pozorně kolem sebe. Všude je slyšet ono praskání, které se šíří přes všechny národy a země. Kdo dnes ještě chce něco slyšet o domově a vlasti, nebo o tom vůbec mluvit? My, věční včerejší, ještě známe nefalšovaný obraz naší domoviny a rádi s čistým srdcem vzpomínáme na tam prožitý čas. Ať už byl pro jednotlivce krásný, nebo méně krásný, byl přece tam doma. Krátkozrakost a nenávist nezničily jen naše bývalé domovy, ale přinesly i velké utrpení národu, který tím prováděl očistu sám od sebe.

Co vlastně naše vyhnání ospravedlnilo? Jaké hlavy si mohly vymyslet, že smějí vzít důstojnost milionům lidí, a jaký účel měl být naplněn? Co jsme my sudetští Němci provedli hanebného? To jsou otázky, na které světová veřejnost dosud nedokázala odpovědět. Ať je to jakkoli, ten, kdo je pošlapán, se vždy vzepře. Proto i my chceme stále znovu upozorňovat na to bezpráví, že vyhánění lidí – ať už z jakýchkoli oblastí nebo zemí – se nesmí opakovat. Všechny menšiny ve státním svazku mají právo na svůj životní prostor, právo zachovat si svébytnost svého národa a nakonec i právo na vlastní správu. Silnější nesmí utlačovat slabšího, jak se to nám sudetským Němcům dělo od roku 1918 ze strany tehdejšího českého státního národa. Stejný osud snášejí dodnes i Jihotyrolané, a Kypr nejnázorněji ukázal, jak nesprávně se jednalo s tureckou menšinou. Vládl tam církevní kníže, od něhož by se dala čekat zvláštní snášenlivost. Kam ty Kypřany dovedl? K nenávisti a zkáze. Můžeme být rádi, podaří-li se tento chaos znovu uvést do spořádaných kolejí a odvrátit od nás všech velké neštěstí. Kdo napraví následky ničení na krvi a majetku?

S jakým nadšením se roku 1945 zakládala OSN! Jeden miliardář poskytl velký pozemek v New Yorku a byl postaven obrovský palác. Teď tam sedí páni všech ras a „táborovují". Ale opravdový mír na světě od té doby ještě nikdy nenastal. Znovu se dělí nějaká země. Znovu musí mnoho lidí opustit domov. Dosud se ukázalo, že žádný stát a žádná země – ať jde o kterýkoli národ, rasu nebo společenství, které pošlapaly ta nejzákladnější lidská práva a násilím vyhnaly lidi – se už nikdy nedokázaly bez cizí pomoci znovu postavit na nohy. Můžeme teď znovu pozorovat, jakými obrovskými finančními prostředky je Spolková republika žádána o pomoc ve východních zemích. Mají být Němci, tedy německý národ, činěni odpovědnými za chybné plánování a nehospodárnost v Československu? Po podpisu státní smlouvy mezi SRN a socialistickým Československem již pan Götz z ministerstva zahraničí této země podobné oznámení učinil. O nějaké protislužbě jsme dosud neslyšeli.

Není to snad hrůzný obchod s lidmi, když musíme za každého vězně, kterého chce NDR vyhostit, zaplatit 40 000 marek, nebo když jiné státy žádají výkupné za Němce ochotné vystěhovat se? Je to zřejmě nejsmutnější věk této planety. Ale o tom žádný moderátor nemluví – jak se dnes nazývají všichni ti pánové, kteří v televizi šíří tolik moudrosti. To budiž jen mimochodem zmíněno. Zdá se, že to byli Východní Prusové, Pomořané, Slezané a sudetští Němci, kdo si sami zavinili osud „uprchlíka" – tak nás totiž ještě stále pohrdavě označují. Je cítit odmítání, s nímž tito pánové přistupují k problému vyhnanců. Není oportunní, když se apeluje na světové svědomí a upozorňuje se na bezpráví vyhnání. Naše mírumilovná krajanská setkání jsou pak označována za narušující mír, nebo se o tom vůbec mlčí. Jiní představitelé měst by taková setkání ve svých hradbách rovnou zakázali, kdyby k tomu měli jen tu nejmenší možnost. My rozhodně nechceme oplácet stejným za stejné, ale chceme vědět, kam ta cesta vede, když se o záležitostech vyhnanců v Německu už nemá mluvit. Jistě je nepříjemné stále snášet kárající a kritiky, ale je to naše právo a náš zájem – zájem mezinárodního práva, mám na mysli – spolupodílet se na spravedlivém a mírovém uspořádání a konečně už v tomto století nepřipouštět násilná vyhnání a dělení zemí.

věta pokračuje na dalším listu ⟶