⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tak ubíhala hodina za hodinou a my už byli dávno v Doupovských horách. Hory to ovšem žádné nebyly. Spíš zvlněný kraj. Město Doupov jsme už měli také za sebou, když jsme si delší dobu všimli osamělého poutníka, jenž šel za námi. Rozeznat jsme ho ještě nedokázali, ale jeho svižná chůze napovídala, že jde o dobře trénovaného chodce. Naše tempo už tak svižné nebylo, byli jsme koneckonců na nohou už 12 hodin, odečteme-li tři hodiny odpočinku na hromadě slámy. Když se vzdálenost mezi námi a osamělým chodcem na prašné štěrkové silnici výrazně zmenšila, poznali jsme my tři Slavkovští toho čtvrtého. Byl to Karel Kreuzer, který se opět jednou vydal na obchodní cestu a šel pěšky, protože i jemu bylo jízdné za vlak vzácné. Vzájemně jsme se hlučně přivítali voláním „Hej" a „kam jdeš", a pak jsme se krátce poradili.

Karel Kreuzer se v tomto kraji dobře vyznal, a tak se rozhodl dovést nás až do Podbořan. Brzy se také blížil večer a žaludek se hlásil o svá práva. Naše zásoby jídla byly vyčerpány a peníze jsme ještě nechtěli utrácet. I zde nám opět pomohl Karel. Rozuměl tomu totiž mnohem lépe než my, nováčci. Navštívil několik dvorů a domů po cestě, a hned jsme měli dost chleba. Vody bylo všude dost. Byla už tma, ale Karel usoudil, že Podbořany nejsou daleko. Zamířili jsme tedy k polní stodole – takových tam v kraji stálo hodně –, abychom si zřídili nocleh. Sotva jsme tam dorazili, uslyšeli jsme večerku, jejíž zvuky se k našemu příbytku nesly z kasáren. Co večerka znamená pro vojáky, myslím, že netřeba blíže vysvětlovat. Kdo byl vojákem, ten na ni nevzpomíná bez hrůzy. Pak bylo ticho. Vím jen, že ještě byla tma, když nás druhý den Karel probudil. Řekl, že bude lepší zmizet z tohoto úkrytu ještě před rozedněním. Majitelé a polní hlídači totiž neradi vidí, když cizí lidé užívají tyto budovy jako noclehárnu. Kromě toho se s námi chtěl nyní rozloučit, protože chtěl být do večera zpátky doma. Při tomto sdělení mi bylo trochu smutno u srdce. Jak rád bych se s ním byl vydal zase domů. Ale dal jsem kamarádům slovo a zbabělým jsem také nechtěl být. Přesto to bylo těžké. Loučení proběhlo rychle, ve tmě Karel brzy zmizel z dohledu.

Bylo znovu světlo a znovu vycházelo slunce. Mířili jsme k Podbořanům. Z města jsme vlastně nic nezahlédli. Skoro jsme jej obešli. Ale když jsme šourali kolem kasáren, ozvala se budíček. Sbíhaly se nám sliny, když jeden z kamarádů poznamenal, že by teď přišla vhod taková vojenská káva. Vylíčil nám chuť tohoto nápoje v mnoha variacích. Sloužil totiž už vojenskou službu a jako sladovník byl nějakou dobu zaměstnán v kuchyni.