Chmelové trhačky!

S dobou, kdy jsme v Horním Slavkově (Schlaggenwald) slavívali posvícení, se u mnoha obyvatel města nerozlučně pojila také doba chmelové sklizně. Vždyť už několik týdnů předtím se lidé vydávali na cestu, aby si trochu přilepšili na posvícenské výdaje. Pro někoho možná pěkná vzpomínka, ale v žádném případě to nebyla lehká a dobře placená práce.

Každý rok v polovině srpna se parta vydávala na cestu. Slovo „parta" si ovšem nelze představovat jako dnešní podobnou akci. Nebyla to žádná sláva a nejeden účastník či účastnice se předčasně zklamaně vrátili domů. Ale všechno se to odehrávalo ve velkém tichu. Člověk si ani nevšiml, že se některé hospodyně na pár dní vytratily z města.

Několik týdnů před začátkem trhací sezóny se prostřednictvím oznámení dávalo najevo, že se hledají lidé na cestu „do kraje" – tak se nazývala oblast vzdálená od naší domoviny asi 60–100 km, kde chmel rostl. Zájemci se museli přihlásit do určitého dne. Sám si vzpomínám, že první trhače – bylo to hned po první světové válce – najímal a vedl pan Wrba. Později pak paní Julie Steidlová z Bräuhausgasse vozila lidi do Žatecka a starala se o ně, což uměla a prováděla vskutku vynikajícím způsobem.

Kdo tedy chtěl jet s takovou partou, musel se přihlásit na sběrném místě. Nedokážu říct, kolik lidí se jedné party účastnilo, ale vždy to bývalo pěkné množství lidí z města. Byli mezi nimi tací, kteří se na tuto cestu a práci těšili a každý rok se znovu hlásili. Ti to brali jako vítanou změnu – jednou levně vyjet do Žatecka, protože cestovné, strava i ubytování byly zdarma. Ale byli i jiní, pro které bylo najednou zátěží přizpůsobit se primitivním poměrům, jaké je čekaly v cíli cesty, a postrádat staré zvyklosti, i když jen na tři týdny.

Jednoho dne – většinou po 15. srpnu – se vyjíždělo. Vlak dovezl lidi na konečnou stanici a tam panský správce nebo kdokoli jiný přistavil několik velkých žebřiňáků, na nichž se pak muselo urazit zbývající kus cesty až k noclehu, který bývával od železnice daleko. Pokud šlo o trhače, kteří tuto cestu absolvovali už mnohokrát, docházelo vždy k velkému vítání s vozky těchto potahů, neboť to pro ně byly známé tváře, s nimiž se po dlouhé nepřítomnosti znovu shledávali. Taková jízda po hrbolatých cestách většinou netrvala příliš dlouho. Před setměním musel být nocleh dosažen, protože tam bylo ještě leccos co připravit.

Já jsem se na takový chmelnický dvůr dostal jednou zcela jiným způsobem. Bylo to v roce 1931 nebo 1932, kdy se u nás ve městě zdrželi dva mladí muži ze Žatecka. V hospodské náladě jsme se domluvili, že se vydáme na pěší pochod a vyrazíme do kraje na chmelovou sklizeň. Tak jsme se jednoho pondělního rána, po vydatné pitce, vydali na cestu. Sraz byl ve 4 hodiny ráno u Röhrkastenu na Starém trhu. Cesta vedla přes Töppeles, Espentor, směrem na Buchau. Ještě dnes vidím ten nádherný východ slunce, když jsme se blížili k Töppeleser Bergu. Slunce vycházelo od jihu nad Teichhäuslem. Tak jsme klusali čtyři nebo pět – přesně už nevím – vpřed. Peníze neměl skoro nikdo z nás. V ranci jsme měli jen trochu jídla na cestu. Protože jsme předchozí noc skoro nespali, vplížila se nám do údů únava. Kolem poledne jsme si vyhlédli velkou hromadu slámy, která nám připadala vhodná, a udělali jsme si delší odpočinek. Slunce hřálo a nad námi se vznášeli skřivani a jejich trylkování znělo příjemně. Bylo to tenkrát nádherné putování. Žádná auta. Sedláci měli svá pole kolem vlastního statku a nepotřebovali používat silnice, a kdo tehdy měl auto, aby s ním jezdil sem a tam? Turisté v té době také nebyli.

věta pokračuje na dalším listu ⟶