Chmelové trhačky!
S dobou, kdy jsme v Horním Slavkově (Schlaggenwald) slavívali posvícení, se u mnoha obyvatel města nerozlučně pojila také doba chmelové sklizně. Vždyť už několik týdnů předtím se lidé vydávali na cestu, aby si trochu přilepšili na posvícenské výdaje. Pro někoho možná pěkná vzpomínka, ale v žádném případě to nebyla lehká a dobře placená práce.
Každý rok v polovině srpna se parta vydávala na cestu. Slovo „parta" si ovšem nelze představovat jako dnešní podobnou akci. Nebyla to žádná sláva a nejeden účastník či účastnice se předčasně zklamaně vrátili domů. Ale všechno se to odehrávalo ve velkém tichu. Člověk si ani nevšiml, že se některé hospodyně na pár dní vytratily z města.
Několik týdnů před začátkem trhací sezóny se prostřednictvím oznámení dávalo najevo, že se hledají lidé na cestu „do kraje" – tak se nazývala oblast vzdálená od naší domoviny asi 60–100 km, kde chmel rostl. Zájemci se museli přihlásit do určitého dne. Sám si vzpomínám, že první trhače – bylo to hned po první světové válce – najímal a vedl pan Wrba. Později pak paní Julie Steidlová z Bräuhausgasse vozila lidi do Žatecka a starala se o ně, což uměla a prováděla vskutku vynikajícím způsobem.
Kdo tedy chtěl jet s takovou partou, musel se přihlásit na sběrném místě. Nedokážu říct, kolik lidí se jedné party účastnilo, ale vždy to bývalo pěkné množství lidí z města. Byli mezi nimi tací, kteří se na tuto cestu a práci těšili a každý rok se znovu hlásili. Ti to brali jako vítanou změnu – jednou levně vyjet do Žatecka, protože cestovné, strava i ubytování byly zdarma. Ale byli i jiní, pro které bylo najednou zátěží přizpůsobit se primitivním poměrům, jaké je čekaly v cíli cesty, a postrádat staré zvyklosti, i když jen na tři týdny.
Jednoho dne – většinou po 15. srpnu – se vyjíždělo. Vlak dovezl lidi na konečnou stanici a tam panský správce nebo kdokoli jiný přistavil několik velkých žebřiňáků, na nichž se pak muselo urazit zbývající kus cesty až k noclehu, který bývával od železnice daleko. Pokud šlo o trhače, kteří tuto cestu absolvovali už mnohokrát, docházelo vždy k velkému vítání s vozky těchto potahů, neboť to pro ně byly známé tváře, s nimiž se po dlouhé nepřítomnosti znovu shledávali. Taková jízda po hrbolatých cestách většinou netrvala příliš dlouho. Před setměním musel být nocleh dosažen, protože tam bylo ještě leccos co připravit.
Já jsem se na takový chmelnický dvůr dostal jednou zcela jiným způsobem. Bylo to v roce 1931 nebo 1932, kdy se u nás ve městě zdrželi dva mladí muži ze Žatecka. V hospodské náladě jsme se domluvili, že se vydáme na pěší pochod a vyrazíme do kraje na chmelovou sklizeň. Tak jsme se jednoho pondělního rána, po vydatné pitce, vydali na cestu. Sraz byl ve 4 hodiny ráno u Röhrkastenu na Starém trhu. Cesta vedla přes Töppeles, Espentor, směrem na Buchau. Ještě dnes vidím ten nádherný východ slunce, když jsme se blížili k Töppeleser Bergu. Slunce vycházelo od jihu nad Teichhäuslem. Tak jsme klusali čtyři nebo pět – přesně už nevím – vpřed. Peníze neměl skoro nikdo z nás. V ranci jsme měli jen trochu jídla na cestu. Protože jsme předchozí noc skoro nespali, vplížila se nám do údů únava. Kolem poledne jsme si vyhlédli velkou hromadu slámy, která nám připadala vhodná, a udělali jsme si delší odpočinek. Slunce hřálo a nad námi se vznášeli skřivani a jejich trylkování znělo příjemně. Bylo to tenkrát nádherné putování. Žádná auta. Sedláci měli svá pole kolem vlastního statku a nepotřebovali používat silnice, a kdo tehdy měl auto, aby s ním jezdil sem a tam? Turisté v té době také nebyli.
Die Hopfenzupfer!
Unlösbar verbunden mit der Zeit, in der wir unsere Kirchweih in Schlaggenwald feierten, dürfte für viele Ortsbewohner die Hopfenpflückerzeit gewesen sein. Denn einige Wochen zuvor brachen diese auf, um das Kirwageld ein bißchen aufzubessern. Für manche vielleicht eine schöne Erinnerung daran, aber in keinem Falle eine leichte und sich bezahltmachende Arbeit.
Alle Jahre in der Mitte des Monats August brach die Partie auf. Nun ist die Partie nicht mit einer heutigen derartigen Veranstaltung zu vergleichen und unter diesem Wort so zu verstehen. Es war wirklich kein Fest und so mancher Teilnehmer oder Teilnehmerin ist vorzeitig enttäuscht nach Hause zurückgekehrt. Aber das trug sich alles in großer Stille zu. Man merkte gar nicht, daß sich einige Hausfrauen für einige Tage aus der Stadt entfernt hatten.
Einige Wochen vor Beginn der Pflückerzeit wurde durch einen Hinweis darauf aufmerksam gemacht, daß Leute für eine Reise ins Land — so nannte man die Gegend, die etwa 60—100 km von unserer Heimat entfernt war — wo der Hopfen wuchs, gesucht werden. Diese mußten sich bis zu einem bestimmten Tag gemeldet haben. Ich selbst kann mich erinnern, daß die ersten Pflücker — es war gleich nach dem ersten Weltkrieg — von Herrn Wrba angeworben wurden und geführt worden sind. Später hatte dann Frau Julie Steidl in der Bräuhausgasse die Leute in das Saazer Land gefahren und betreut, was sie eigentlich ganz vorzüglich verstanden und durchgeführt hat.
Wenn man also mit von einer derartigen Partie sein wollte, mußte man sich bei der Annahmestelle melden. Ich kann nicht sagen, wieviele Personen sich an einer Partie beteiligt haben, aber es war stets eine stattliche Anzahl Leute aus dem Ort. Es gab manche darunter, die sich auf diese Fahrt und Tätigkeit gefreut haben und alle Jahre sich bereitfanden mitzumachen. Diese haben es als eine willkommene Abwechslung empfunden, einmal billig ins Saazerland fahren zu können; denn Fahrtkosten, Verpflegung und Unterkunft wurden kostenlos gewährt. Aber es gab auch andere für die es plötzlich eine Last war, sich auf die primitiven Verhältnisse, die sie am Ankunftsort erwarteten, einzustellen und alte Gewohnheiten zu missen, auch wenn es nur für 3 Wochen war.
An einem Tag — meistens nach dem 15. August — ging die Fahrt los. Die Eisenbahn brachte die Leute bis zur Endstation und dort hat der Gutsverwalter oder wer es sonst sein mochte einige große Leiterwagen bereitgestellt, auf denen dann der restliche Weg bis zur Bleibe, die ja meistens von den Bahnlinien weit weg waren, zurückgelegt werden mußte. Was die Pflücker betraf, die diese Reise schon oftmals gemacht hatten, so gab es immer eine große Begrüßung mit den Kutschern dieser Gespanne, denn für sie waren es vertraute Gesichter, die man nach einer langen Abwesenheit wiedersah. Meistens dauerte so eine Fahrt auf den holperigen Straßen nicht sehr lange. Vor Einbruch der Dunkelheit mußte die Unterkunft erreicht sein, denn dort gab es ja noch allerlei zum Vorbereiten.
Ich kam auf eine ganz andere Weise einmal auf so einen Hopfenhof. Es war 1931 oder 1932, da hielten sich in unserem Ort 2 junge Männer auf, die aus dem Saazer Land kamen. In einer Wirtshauslaune wurde ausgemacht, sich auf die Wanderschaft zu begeben und zur Hopfenreife ins Land aufzubrechen. So haben wir uns an einem Montagmorgen nach einer ausgiebigen Zecherei auch auf den Weg gemacht. Beim Röhrkasten am Alten Markt war um 4 Uhr morgens Treffpunkt. Über Töppeles, Espentor, Richtung Buchau führte der Weg. Heute noch sehe ich den herrlichen Sonnenaufgang, als wir uns dem Töppeleser Berg näherten. Die Sonne
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.