V žádném případě jsem se neodvažoval hnout z místa, tak mi seděl v údech leknutí a strach. Oči si mezitím ve tmě zvykly.

Zíral jsem tedy tím směrem, odkud přicházel ten šouravý zvuk. Vtom jsem uslyšel supění. Náhle se to objevilo přede mnou. Skoro bych vykřikl o pomoc, když tu hlas, který jsem dobře znal, řekl: „Ja Moidl, wou kinnst en du mittn im Waold her?" (Ale holka, co ty tady děláš uprostřed lesa?) Paní Bräutigamová se zase jednou vracela ze své cesty s posílkou velmi pozdě. Silně shrbená se belhala pod tíhou plného koše na zádech.

Jak jsem byl rád, to dokáže docenit jen ten, koho jednou popadl takový strach jako mě. Pak jsem uslyšel k nám blížit se pevné kroky. Dědeček byl dřív na smluveném místě a šel mi naproti. Slyšel nás oba už z větší dálky. O svém strachu a bázni jsem mu ale nikdy nic neřekl. Jinak by mě už nikdy nenechal chodit z domu za tmy. A to by později, když jsem byla starší, vůbec nebylo dobré.

Protože do Poschitze a do Gfellu na tancovačku jsem přece chtěla chodit sama, bez dědečka. –

Amalie Fechter

[obr] Alois Gareis se svou manželkou a paní Kolbovou (bývalá sboristka) s kaplanem Wommesem před „Schützenhausem" (na Pinku)

věta pokračuje na dalším listu ⟶