Buonweiba z Horního Slavkova
Znovu se mě zmocnila ta stesk po opuštěném domově. Kdo by nemyslel na svá mladá léta, ať už leží sebedál v minulosti, a na tehdy tak důvěrně známé okolí s jeho pestrým životem.
Vzal jsem si tedy znovu do ruky Heimatbrief; vždyť z něj člověk pořád čerpá nové podněty, tak živé jsou mnohé z těch líčení. A tu na mě z jedné stránky vykoukl nadpis „Botenfrau" (posílka), který mi byl velmi důvěrně známý. Ačkoli jsem tento příběh už mockrát četl a znal jsem ho skoro nazpaměť, přečetl jsem si ho znovu slovo od slova. A hle, viděl jsem tam ty ženy – tři z nich jsem znal osobně, protože všechny chodily kolem hájovny Frechů na Haidě, kde jsem vyrůstal u prarodičů. Ledacos z jejich řečí ke mně zanesl vítr, když procházely kolem se svými břemeny.
Protože jsem musel časně zrána vylézat z peřin – moje cesta do školy z hájovny byla pro mě jako pro dítě obzvlášť dlouhá a namáhavá, stejně jako si na ni jistě vzpomene nejedna žena z lesa, která nosila dřevo na zádech z Haidwaldu do města – vídal jsem ty ženy dvakrát týdně brzy ráno procházet kolem s jejich sněhobílými koši a večer je zase vídal vracet se obtížené k nám do hájovny. Moje babička taky často chtěla, aby jí z Karlových Varů něco přinesly. Zvlášť si pamatuji na jeden konkrétní druh čaje, balený v barevném papíru, který vypadal jako „Frank Zichorie" (cikorková káva).
K čemu se ten čaj vlastně používal a jakou léčivou moc měl, jsem se bohužel nikdy nedozvěděl, ani mi to babička nikdy neprozradila.
Na jednu z těch posílek si vzpomínám úplně zvlášť. Byla to paní Bräutigamová. Její příbytek musel být v „Seifertsgrünu". Tahle posílka nechodila jen obtížená z Karlových Varů, ale chodila stejně tak naložená kolem hájovny i směrem tam. Vysoko naskládané vykukovaly zpod pestrého šátku uvázaného přes koš na zádech všelijaké květiny a rostliny. Paní Bräutigamová musela znát nesmírně mnoho léčivých bylin. Už časně na jaře sbírala všechno kvetoucí, co příroda vydala. Od violek přes kočičky, prvosenky až po vřes zvaný erika na podzim, všechny druhy lesních plodů, houby, hadí jazyk (volský jazyk) a polníček. Jak už jsem řekl, nebylo nic, co by tahle žena neznala a co by nesbírala pro určité zákazníky. Měla svůj vlastní okruh zákazníků a odběratelů těchto přírodních produktů. To jsem vypozoroval z hovorů mezi ní a mými prarodiči. Málokdy zapomněla udělat si na dvoře krátkou zastávku a osvěžit se čerstvou vodou z dvorní pumpy, aby zbytek cesty zvládla s novými silami. Že by se tehdy žíznícího uctilo něčím lepším než čerstvou vodou, to se snad nikde nedělo. Když šlo do tuhého, dostala „Maal" (plná ústa) studené, doma pražené obilné kávy, pokud nějaká ještě zbyla.
Tak chodila paní Bräutigamová se svými břemeny rok co rok. V každém ročním období byla na nohou. Kdo ze starších Slavkovanů nezná tu dlouhou, namáhavou cestu z města přes Haid, dolů přes Doffler Berg k oboře, přes Sankt Leonhard a Echo do Karlových Varů.
Ať si dnes někdo představí, co ty ženy dokázaly.
Když člověk dorazil do Karlových Varů, ocitl se buď u Malé Versaille a musel přes Dr.-Knoll-Straße na centrální nádraží, nebo přes Schloßberg rovnou do centra města. Byla to přece jen cesta na dobré tři hodiny. S těmi břemeny musely být ženy na cestě ještě déle.
Die Buonweiba von Schlaggenwald
Wieder einmal überkam mich die Bangigkeit nach der verlassenen Heimat. Wer denkt nicht an seine Jugendzeit, auch wenn diese noch so weit zurückliegt, und an die damals so vertraute Umgebung mit dem vielfältigen Leben.
So nahm ich mir den Heimatbrief zum wiederholten Male vor; denn aus diesem kann man immer wieder neue Impulse schöpfen, ist doch so manche Schilderung so lebensnahe. Da schaut mir die Überschrift „Die Botenfrau" ganz vertraut entgegen. Obwohl ich dieses Geschichtchen schon mehrmals gelesen habe und es fast auswendig kannte, nahm ich mir nochmals Wort für Wort vor. Da sah ich nun die Frauen — ich kannte drei von ihnen; denn sie gingen alle am Hegerhaus Frech auf der Haide vorbei, wo ich bei meinen Großeltern aufgewachsen bin. So manchen Wortfetzen hat mir der Wind zugetragen, wenn sie mit ihren Lasten vorübergingen.
Da ich schon zeitig in der Früh aus den Federn mußte, denn mein Schulweg vom Hegerhaus — so manche Waldfrau, die das Brennholz auf dem Rücken von dem Haidwald in die Stadt trug, wird sich an diesen Weg erinnern — war für mich als Kind besonders weit und lange. So habe ich auch die Frauen an zwei Wochentagen mit ihren schneeweißen Körben am frühen Morgen vorübergehen sehen und manche am Abend bepackt bei uns im Hegerhaus zurückzukehren erlebt. Meine Großmutter hatte auch öfter den Wunsch, sich einiges aus der Stadt Karlsbad besorgen zu lassen. Besonders erinnere ich mich an eine ganz bestimmte Teesorte, die in buntem Papier verpackt war, und das Aussehen hatte wie der „Frank Zichorie".
Zu welchem Zweck dieser Tee verwendet wurde und welche Heilkraft ihm innegewohnt hat, habe ich leider nie herausgefunden und von der Großmutter nicht erfahren können.
An eine Botenfrau erinnere ich mich ganz besonders. Es war Frau Bräutigam. Ihre Wohnstatt muß in der „Seifertsgrün" gewesen sein. Die Botenfrau kam nicht nur bepackt von Karlsbad, sondern sie ging auch hochbepackt am Hegerhaus vorbei nach Karlsbad. Hochaufgeschichtet lugten da Blumen und Pflanzen aller Art unter dem bunten über den Buckelkorb gebundenen Tuch hervor. Frau Bräutigam mußte sehr viele Heilpflanzen gekannt haben. Schon zeitig im Frühling sammelte sie alles Blühende, was die Natur hervorbrachte. Vom Veilchen über das Palmkätzchen, Schlüsselblumen bis hin im Herbst zu Heidekraut — Erika genannt — alle Beerenarten, Pilze, Ochsenzungen und Feldsalat. Wie schon gesagt, es gab nichts, was diese Frau nicht kannte und für bestimmte Kunden zusammentrug. Sie hatte einen ganz bestimmten Kundenkreis und Abnehmer dieser Naturerzeugnisse. Das habe ich aus den Plaudereien zwischen ihr und meinen Großeltern herausgefunden. Selten hat sie es versäumt, im Hof eine kleine Rast zu halten und sich an dem frischen Wasser der Hofpumpe zu erfrischen, um das letzte Stück Weg mit neuen Kräften unter die Füße nehmen zu können. So wie heute, daß man einen Durstigen mit einem besser labenden Getränk bewirten konnte, als mit frischem Wasser, gab es damals wohl nirgendwo. Wenn es ganz hoch herging gabs ein „Maal" voll (Mund voll) kalten, selbst gerösteten Kornkaffee, wenn ein solcher noch übrig geblieben war.
So ging diese Frau Bräutigam jahraus und jahrein mit ihren Lasten den Weg. Zu jeder Jahreszeit war sie auf den Beinen. Wer von den älteren Schlaggenwaldern kennt nicht diesen langen beschwerlichen Weg von der Stadt über die Haid, den Doffler Berg hinab zum Wildpark, über St. Leonhard und dem Echo nach Karlsbad.
Man stelle sich heute einmal vor, was diese Frauen geleistet haben.
Wenn man Karlsbad erreicht hat, war man entweder am Klein-Versail und mußte über die Dr.-Knoll-Str. zum Zentralbahnhof oder über den Schloßberg direkt ins Zentrum
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.