Podle jeho výrazu jsem se mohl na něco připravit, tak jsem si aspoň myslel. Ale byl jsem úplně překvapený. Byl jsem přijat naprosto vlídně. Pan Pribek byl přítomen a věc už objasnil. Byl jsem hned zase propuštěn.

Když jsem pak procházel přes náměstí, stál pan Lenk před obchodem a mával na mě. Zeptal se mě, jestli chci tu výlohu zaplatit. Ačkoli jsem nevěděl, kde na to vezmu peníze, přikývl jsem.

Později mi pan Lenk řekl, že mluvil s pojišťovnou a ta škodu vyrovná. Chtěl se jen ujistit, jestli jsem poctivý a jestli bych škodu skutečně nahradil.

Protože jsem jeho škodu nezpůsobil úmyslně a pan Lenk oznámení hned zase stáhl, dopadlo to nakonec dobře. Ale nejdůležitější asi bylo, že jsme hned – tedy po krátkém váhání – sebrali odvahu a věc sami ohlásili. Co by z toho asi vzniklo, kdyby přetrvalo podezření na sabotáž?

Později tahle historka často dávala podnět k smíchu, kdykoli řeč přišla na ten večer. Ale taková nebezpečná sedátka jsem od té doby už nikdy nepoužil, zato jsem hojně chodíval po druhé straně náměstí. Málokdo z rodáků Horního Slavkova asi tuto tehdy módní procházkovou trasu nikdy nevyužil.

[obr] „Malzmühldamm" se sochou sv. Jana Nepomuckého

věta pokračuje na dalším listu ⟶