⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Mezitím se ručička hodin na radnici pěkně posunula a náměstí bylo skoro liduprázdné. Protože jsme teď měli pocit, že jsme svou starost vyřídili, byla nám velmi ulehčeno a po tom leknutí jsme také dostali pěknou žízeň. Zašli jsme tedy hned do nejbližší hospody. Tehdy měl hostinec pronajatý od paní Müllerové řezník Ott. U něj jsme prosili, zda bychom mohli pít na dluh. Už jsem zmínil, že jsme byli bez práce a peníze nám vždycky chyběly. Pan Ott nebyl malicherný. Musel nám často půjčovat na úvěr. Vždycky se přece naskytla nějaká možnost přijít k pár korunám. Za drobné služby člověk určitě dostal malou odměnu, kterou se pak hned splatily dluhy v hospodě.

Toho večera jsem se pravděpodobně díval do piva o něco hlouběji. Každopádně jsem musel tvrdě spát, protože se mi zdálo, jako by se strhla prudká bouřka a hrozně burácelo. Ten rachot mě probudil a já už slyšel bušení na dveře, a hlas volal: „Otevřít, policie!" Máš nebo nemáš? Hlava mi sice třeštila, ale teď jsem byl úplně čilý. Náhle mi také došlo, co se stalo včera. Dveře jsem přece otevřel. Stál přede mnou pan Stowasser – městská policie – a vyzval mě, ať jdu s ním na četnickou stanici. Pan Stowasser vycházel z toho, že ho budu následovat. Ale asi mě přemohla únava, každopádně jsem zase usnul.

Náhle to bylo, jako by mě zvedali do výšky. Někdo mě tahal za paže a říkal podivnými slovy: „Vstávat, jít se mnou!" Nevěřil jsem vlastním očím. Přede mnou stál pan Karasek jako archanděl. Nezbývalo než vylézt z peřin a jít s ním. Neopustil místnost, kterou jsem po odchodu pana Stowassera zapomněl zamknout. Ale neodvedl mě jako zatčeného. Směl jsem opustit dům před ním a tu těžkou cestu jsem šel sám.

Lámal jsem si hlavu, proč se z toho vlastně dělá takový povyk. Hned po tom, co se stalo, jsem se přece sám přihlásil, a to by přece pro začátek mělo stačit. No, hned jsem se měl dozvědět, proč se úřady tak přísně postavily k té věci.

Pan Pribek se poté, co jsme se rozešli, nevrátil zpátky do postele, ale šel také do hospody. Zřejmě si tam krátil čas, dokud mu nezačala ranní služba. Přitom zapomněl nechat hlášení pro pana Erharda, který byl tehdy velitelem stanice, a tak nevěděl, že se pachatel už přiznal.

Pan Lenk, který tehdy vedl obchod Baťa, byl zase druhý den ráno překvapen, když si prohlížel svůj nový obchod a proti němu se zaskvěl tak krásný otvor v teprve pár hodin staré výloze s tolika dlouhými paprsky prasklin. Jeho první reakcí byla rovněž cesta na četnickou stanici.

Několik zvědavců bylo hned na místě, a tak se rozšířila fáma, že to může být jedině sabotáž. Protože nás bylo víc, se v našich řadách asi našla netěsná místa, díky nimž se pánům dostalo do rukou moje jméno, a tak si pro mě přišli. Zřejmě mi mé váhání přece pomohlo z velké nesnáze; neboť zatímco si pro mě šel pan Karasek – bylo přece už po desáté hodině dopoledne – vracel se právě z obchůzky i pan Pribek. Když jsem pak dorazil k panu Erhardovi, přišel ze služebny také jeden zasvěcenec.

věta pokračuje na dalším listu ⟶