⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Náhle to tlumeně prasklo. Vyskočili jsme, jako když do nás bodne tarantule, a rozutekli se na všechny strany. Instinktivně jsme cítili, co se stalo. Brzy jsme se zase sešli a plížili se společně zpátky na tak rychle opuštěné místo odpočinku, abychom si tu spoušť prohlédli. Zubila se na nás krásná půlměsícovitá díra, z níž se do všech stran táhly nádherné paprsky prasklin. Ačkoli byla toho večera zrovna na této straně spousta chodců, nikdo z nich si celého toho dění nevšiml.

Co teď? Viníka tohoto „obrazce" na skle jsme snadno určili. Byl to právě ten, kdo tam měl na římse svůj zadek. Dlouho jsme se radili sem a tam. Náhle někoho napadlo: Ohlásíme to hned četnictvu. Nikomu z nás při tom ale nebylo dobře a strach jsme nedokázali docela potlačit. Nakonec jsme našli východisko.

Vydali jsme se hledat strážmistra Pribecka. Kdo by si nevzpomněl na tohoto veselého a dobrosrdečného kumpána na skleničku? Byl to skvělý člověk, který se do našeho města hodil – my mladí jsme k němu měli přinejmenším velkou důvěru, a on nás nikdy nezklamal. Ten nás z toho určitě dostane. Vydali jsme se ho tedy hledat. V tuhle dobu mohl přece být jenom v nějaké hospodě. Ale ten večer jsme ho v žádné nenašli. Tak tedy na stanici! Na naše zazvonění skutečně vyšel v podvlékačkách. Měl mít hned druhý den ráno ve 4 hodiny hlídku, a tak si výjimečně lehl dřív. Ale nebyl nespokojený, když nás před sebou uviděl jako ubohé hříšníky. Vylíčili jsme mu naše neštěstí. Pak se oblékl a nenápadně si prohlédl škodu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶