Vlahý letní večer nás, mladé kluky – bylo nám tak 18 až 20, možná ještě o něco víc – lákal na procházku. Kdyby to snad někdo nevěděl, tak na náměstí.

Kdo by nerad vzpomínal na to místo, kde se odehrávalo veškeré dění ve městě. Kde se každý večer scházel značný počet našich občanů. Při pomalém loudání se tak příjemně povídalo. A kdo by si tehdy neměl co vyprávět! Svět byl přece plný novinek. Zvlášť oblíbený byl k procházení nový chodník. Obyvatelé domů na straně radnice tehdy vykonali opravdu skvělý kus práce, když nechali zhotovit betonový chodník. Za to jim ještě dnes patří dík, i když je dnes chodník poněkud opuštěný a už se tolik nevyužívá. Ale v tehdejší době to byl pro naše staré město velký pokrok.

No, vlastně jsem chtěl vyprávět něco úplně jiného. Ale člověk se tak zamyslí a stane se, že trochu odbočí od tématu.

Chodilo se tedy po dvojicích, nebo jak se kdo sešel, nahoru a dolů po náměstí. Občas nás bylo docela hodně. Vypadalo to, jako by šel průvod. Všichni jsme samozřejmě drželi kázeň. Když čelo průvodu došlo k „Rudému volu", otočilo se. Počkalo se, až všichni dojdou a i konec se otočí. Pak se zase pomalu šlo až k rohu radnice. Tam ta krásná cesta bohužel končila.

Když se tam došlo, opakovalo se totéž, co už bylo popsáno u „Rudého vola". Tak to šlo obvykle 1,5 až 2 hodiny. Vzduch byl tehdy u nás ještě čistý a svěží, člověk si při té procházce mohl skutečně odpočinout.

Politizující občané stávali většinou na druhé straně u cukráře Hesse na rohu. Nemuseli jsme se bát, že by kolem s řevem hnal nějaký benzinový kočár. To by ostatně naše nádherná kočičí hlava vůbec nedovolila.

A teď k samotnému příběhu:

Jednou takový večer jsme se sešli asi šest kluků. Trochu stranou od popsaných skupin jsme se procházeli po straně u Pröckla nahoru a dolů po náměstí. Několikrát jsme asi náměstí pomalým krokem přeměřili. Blížila se desátá večerní hodina. Jednoho i druhého z nás pomalu přepadala únava. Peníze na posezení v hostinci neměl nikdo z nás, protože jsme tehdy byli všichni bez práce, a bohužel nebylo ani kde se posadit.

Tu někoho napadlo posadit se u obchodu s obuví Baťa na úzké římse výkladní skříně. Právě ten den se totiž montovalo sklo do výlohy. Tmel ještě nezaschl a obchod Baťa se měl brzy nato přestěhovat do Wirlitschova domu na náměstí. Podle příkladu našeho unaveného kamaráda jsme se všichni namačkali na tomto úzkém a těsném prostoru se svými zadky.

Pokud si dobře vzpomínám, bylo to dost nepohodlné odpočívání. Hrana zděné římsy – byla široká jen několik centimetrů – se bolestivě zarývala do sedací části. Delší setrvání na tomto místě by nebylo vydrženo, ale nechtělo se nám odtud odejít.

[obr] Nedělní ráno na náměstí v Horním Slavkově

věta pokračuje na dalším listu ⟶