Pěkně vyfoceno!

Na farské zahradě to jednou tak lákavě vonělo po jablkách, a protože jsem měl vždycky hlad, prolezl jsem plotem.

A nebylo to dlouho potom, co jsem už seděl na jabloni a měl jsem břicho i kapsy pořádně plné.

A jak mi na té jabloni srdce v těle jen hrálo radostí, vyfotil si mě farář z okna.

Pár dní nato mě potkal, jak jsem běžel do kostela, vytáhl si tu fotku z kapsy a ptal se mě, jestli tu osobu znám.

„Důstojnosti," řekl jsem, docela upřímně a otevřeně, „podívejte se přece pořádně, vždyť to jsem já, a ještě k tomu pěkně trefené."

Farář mi tu fotku daroval, abych si na ni v pozdějších letech vždycky mohl vzpomenout, jaký jsem to byl uličník.

(Zaslala Julie Ullmann, Dachau/Mnichov)

Tichtelhof

Z „Knihy pověstí domoviny" od Johanna Hahna:

Kdysi si loupežníci vyzvěděli, že pán z Tichtelhofu, rytířského sídla u Horního Slavkova (Schlaggenwald), odjel na nějakou slavnost. Vnikli do dvora, vyplenili ho, zabili doma zůstavší dceru, jediné rytířovo dítě, a mrtvolu hodili do šachty. Poté se lupiči pustili do dělení kořisti, přitom se pohádali a strhla se mezi nimi rvačka, z níž zůstal naživu jen jeden z nich. Majitel Tichtelhofu se odstěhoval a jeho usedlost zchátrala. Tělo zavražděné dívky bylo později nalezeno a pohřbeno, ale její duch dodnes obchází okolí. Protože byla poslední ze svého rodu, musí až do hodiny svého vykoupení bloudit jako bílá paní na místě sídla svých předků. Nikomu neškodí, ale svádí z cesty ty, kdo by chtěli vyzvednout poklady odpočívající v zemi.

Jen jedné ženě se podařilo na Velký pátek dostat se do otevřené hory a odnést odtud hromadu zlata. Protože však zapomněla na zlato položit posvěcený předmět, měla druhého rána místo zlata v truhle jen hoblovačky.

[obr] Vstup do děkanství v Horním Slavkově

věta pokračuje na dalším listu ⟶