Pěkně vyfoceno!
Na farské zahradě to jednou tak lákavě vonělo po jablkách, a protože jsem měl vždycky hlad, prolezl jsem plotem.
A nebylo to dlouho potom, co jsem už seděl na jabloni a měl jsem břicho i kapsy pořádně plné.
A jak mi na té jabloni srdce v těle jen hrálo radostí, vyfotil si mě farář z okna.
Pár dní nato mě potkal, jak jsem běžel do kostela, vytáhl si tu fotku z kapsy a ptal se mě, jestli tu osobu znám.
„Důstojnosti," řekl jsem, docela upřímně a otevřeně, „podívejte se přece pořádně, vždyť to jsem já, a ještě k tomu pěkně trefené."
Farář mi tu fotku daroval, abych si na ni v pozdějších letech vždycky mohl vzpomenout, jaký jsem to byl uličník.
(Zaslala Julie Ullmann, Dachau/Mnichov)
Gut getroffen!
Im Pfarrers Garten hauts amal
sua gout nauch Ö(p)fl g'rochn,
u waal i immer hungrich war,
bin ich durchn Zau(n) gekrochen.
U neat lang drauf dau sitz ich a
am Ö(p)flbam scho druam
u hob an Bauch u d'Taschn
mia tüchtich volla gschuam.
U wöi mir af dian Ö(p)flbam
as Herz im Leib haut glacht,
haut da Pfarra von Fenster as
a Büldl va mir gmacht.
A paar Toch draf dau trifft er mich,
wöi ich in d Kirchn renn,
zöiht s Büldl as da Taschn raus,
fräigt mich, ob ich dian kenn.
Mei Hochwürden, hob i gsagt,
ganz ehrlich u ganz offen.
Schaun's mich doch oa(n), des bin ja ich
u nuch a soa gout troffen.
Da Pfarrer haut ma's Büldl gehm,
daß ich in späteren Jahr
mich immer drauf derinnern kua,
wos i für Lausbou war.
(Eingesandt von Julie Ullmann, Dachau/München)
Tichtelhof
Z „Knihy pověstí domoviny" od Johanna Hahna:
Kdysi si loupežníci vyzvěděli, že pán z Tichtelhofu, rytířského sídla u Horního Slavkova (Schlaggenwald), odjel na nějakou slavnost. Vnikli do dvora, vyplenili ho, zabili doma zůstavší dceru, jediné rytířovo dítě, a mrtvolu hodili do šachty. Poté se lupiči pustili do dělení kořisti, přitom se pohádali a strhla se mezi nimi rvačka, z níž zůstal naživu jen jeden z nich. Majitel Tichtelhofu se odstěhoval a jeho usedlost zchátrala. Tělo zavražděné dívky bylo později nalezeno a pohřbeno, ale její duch dodnes obchází okolí. Protože byla poslední ze svého rodu, musí až do hodiny svého vykoupení bloudit jako bílá paní na místě sídla svých předků. Nikomu neškodí, ale svádí z cesty ty, kdo by chtěli vyzvednout poklady odpočívající v zemi.
Jen jedné ženě se podařilo na Velký pátek dostat se do otevřené hory a odnést odtud hromadu zlata. Protože však zapomněla na zlato položit posvěcený předmět, měla druhého rána místo zlata v truhle jen hoblovačky.
[obr] Vstup do děkanství v Horním Slavkově
Der Tichtelhof
Aus dem „Sagen-Buch der Heimat" von Johann Hahn:
Einstmals hatten es die Wegelagerer ausgeforscht, daß der Herr vom Tichtelhof, einem Rittersitz bei Schlaggenwald, sich zu einem Feste begeben hatte. Sie drangen in den Hof, plünderten ihn, erschlugen die zu Hause gebliebene Tochter, des Ritters einziges Kind, und warfen den Leichnam in einen Schacht. Dann schritten die Räuber zur Teilung ihrer Beute, gerieten dabei in Streit und Rauferei, bei der nur einer übrig blieb. Der Besitzer des Tichtelhofes verzog sich und sein Anwesen verfiel. Der Leichnam der Ermordeten wurde später aufgefunden und bestattet, aber ihr Geist geht noch immer um. Da sie die letzte ihres Stammes war, muß sie als weiße Frau an der Stelle des Sitzes ihrer Ahnen bis zu ihrer Erlösungsstunde umherwandeln. Sie bringt niemand Schaden, führt aber jene irre, welche die in der Erde ruhenden Schätze heben wollen.
Nur einem Weibe gelang es, am Karfreitag in den offen stehenden Berg zu gelangen und eine Menge Goldes herauszutragen. Da sie aber vergessen hatte, einen geweihten Gegenstand darauf zu legen, hatte sie am andern Morgen Hobelspäne statt des Goldes in ihrer Truhe.
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.