Chtěl tehdy vynalézt něco tak strašného, aby se lidé už jednou provždy zalekli války. Nobel tento vynález neučinil. Byl vyhrazen posledním válečným dnům druhé světové války. A vyvinul se v superhydrogenovou bombu do gigantických rozměrů smrti. Zabrání snad třetí světové válce?

Když v roce 1896 přišla otřesná zpráva o Nobelově smrti v Harmannsdorfu – krátce předtím od něj ještě přišel dopis, v němž se radoval z růstu mírového hnutí – ukázalo se brzy, že Bertha von Suttnerová získala velkého vynálezce pro věc míru zcela. K původně 4 vědeckým cenám, které založil z úroků svého jmění ve výši 35 milionů korun, přidal 5., mírovou cenu.

Měla připadnout tomu, kdo se v uplynulém roce nejvíce zasloužil o bratrství lidstva, o zmenšení armád a o podporu mírových kongresů. Pokud se toto ocenění od roku 1901 uděluje rok co rok, mělo by být vedle jména zakladatele vždy uvedeno i jméno Berthy von Suttnerové, která k jeho zřízení dala podnět.

Život této velké ženy naplňovala činnost v mírové společnosti spolu se spisovatelskou prací, přednáškovými turné a účastí na kongresech. Obrovský triumf zažila, když roku 1898 car Mikuláš II. – onen nešťastný poslední car, jenž byl mimořádně poctivým člověkem – po přečtení jejích děl „Odzbrojte!" a „Šach utrpení", jakož i další proti válce zaměřené knihy, vydal mírové poselství všem státům, jež vyzývalo k odzbrojení a k vytvoření rozhodčího soudu. Byl to úspěch, který jí nemohli upřít ani nejzarytější odpůrci baronky. Následkem byla první haagská mírová konference roku 1899. Paní von Suttnerová měla jako jediná žena přístup na různé akce. Konference sice přinesla zřízení stálého rozhodčího soudu, ale v otázce odzbrojení se kvůli nerozvážnému a nepěknému postoji německého zástupce k žádné shodě nedošlo.

V roce 1902 postihla téměř šedesátiletou ženu nejtěžší rána, jakou si dovedla představit – smrt jejího muže. Vždyť jejich důvěrný vztah, hluboká duchovní spřízněnost a jednota v každém vlákně jejich bytosti trvaly nezkaleně až do onoho dne. Její život se jí od té chvíle jevil pustý a beznadějný. Avšak krásná slova, jež jí zesnulý zanechal ve své závěti nad hranicí hrobu, ukázala jí další cestu. Stálo v ní: „...mým odchodem pro tebe nekončí povinnost přičinit se o zlepšení světa a pracovat a zápasit pro dobro a pro nepomíjivé světlo pravdy.

Dobrá vzpomínka na tvého druha tě musí udržet vzpřímenou... kvůli dobré věci musíš pokračovat v práci, dokud i ty nedojdeš na konec své krátké životní stanice."

A ona toto napomenutí naplnila, jak jen mohla. V oněch 12 letech svého vdovství zůstávala nadále služebnicí a bojovnicí míru. Cesty do celého světa, přednáškové turné 28 německými městy a dokonce i návštěva Nového světa u prezidenta Theodora Roosevelta vyplnily její roky. S uspokojením konstatovala, jak se mladý národ za oceánem zasazuje o mír. Wilsonových 14 bodů, jeho Společnost národů a nakonec i Spojené národy jsou plody oné doby.

věta pokračuje na dalším listu ⟶