Chtěl tehdy vynalézt něco tak strašného, aby se lidé už jednou provždy zalekli války. Nobel tento vynález neučinil. Byl vyhrazen posledním válečným dnům druhé světové války. A vyvinul se v superhydrogenovou bombu do gigantických rozměrů smrti. Zabrání snad třetí světové válce?
Když v roce 1896 přišla otřesná zpráva o Nobelově smrti v Harmannsdorfu – krátce předtím od něj ještě přišel dopis, v němž se radoval z růstu mírového hnutí – ukázalo se brzy, že Bertha von Suttnerová získala velkého vynálezce pro věc míru zcela. K původně 4 vědeckým cenám, které založil z úroků svého jmění ve výši 35 milionů korun, přidal 5., mírovou cenu.
Měla připadnout tomu, kdo se v uplynulém roce nejvíce zasloužil o bratrství lidstva, o zmenšení armád a o podporu mírových kongresů. Pokud se toto ocenění od roku 1901 uděluje rok co rok, mělo by být vedle jména zakladatele vždy uvedeno i jméno Berthy von Suttnerové, která k jeho zřízení dala podnět.
Život této velké ženy naplňovala činnost v mírové společnosti spolu se spisovatelskou prací, přednáškovými turné a účastí na kongresech. Obrovský triumf zažila, když roku 1898 car Mikuláš II. – onen nešťastný poslední car, jenž byl mimořádně poctivým člověkem – po přečtení jejích děl „Odzbrojte!" a „Šach utrpení", jakož i další proti válce zaměřené knihy, vydal mírové poselství všem státům, jež vyzývalo k odzbrojení a k vytvoření rozhodčího soudu. Byl to úspěch, který jí nemohli upřít ani nejzarytější odpůrci baronky. Následkem byla první haagská mírová konference roku 1899. Paní von Suttnerová měla jako jediná žena přístup na různé akce. Konference sice přinesla zřízení stálého rozhodčího soudu, ale v otázce odzbrojení se kvůli nerozvážnému a nepěknému postoji německého zástupce k žádné shodě nedošlo.
V roce 1902 postihla téměř šedesátiletou ženu nejtěžší rána, jakou si dovedla představit – smrt jejího muže. Vždyť jejich důvěrný vztah, hluboká duchovní spřízněnost a jednota v každém vlákně jejich bytosti trvaly nezkaleně až do onoho dne. Její život se jí od té chvíle jevil pustý a beznadějný. Avšak krásná slova, jež jí zesnulý zanechal ve své závěti nad hranicí hrobu, ukázala jí další cestu. Stálo v ní: „...mým odchodem pro tebe nekončí povinnost přičinit se o zlepšení světa a pracovat a zápasit pro dobro a pro nepomíjivé světlo pravdy.
Dobrá vzpomínka na tvého druha tě musí udržet vzpřímenou... kvůli dobré věci musíš pokračovat v práci, dokud i ty nedojdeš na konec své krátké životní stanice."
A ona toto napomenutí naplnila, jak jen mohla. V oněch 12 letech svého vdovství zůstávala nadále služebnicí a bojovnicí míru. Cesty do celého světa, přednáškové turné 28 německými městy a dokonce i návštěva Nového světa u prezidenta Theodora Roosevelta vyplnily její roky. S uspokojením konstatovala, jak se mladý národ za oceánem zasazuje o mír. Wilsonových 14 bodů, jeho Společnost národů a nakonec i Spojené národy jsou plody oné doby.
Inkognito kam er nach Bern, um die Suttners zu sehen. Bertha versäumte nicht, ihm den Friedenskongreß vorzuführen. Bei der Rückreise des Paares Suttner erwiderten sie den Besuch in Zürich und dabei ist wohl die entscheidende Aufklärung des Erfinders über die Ziele und über die realisierbaren Möglichkeiten erfolgt, die Nobel bestimmten, die Sache des Friedens zu unterstützen. Hatte er sich doch schon in jenen 10 Tagen, da Bertha seine Sekretärin in Paris war, gegen den Krieg geäußert, dem er durch die Erfindung seines Dynamits eine noch furchtbarere Note gegeben hatte.
Er wollte damals etwas so Furchtbares erfinden, daß die Menschen ein für allemal vor dem Krieg zurückschrecken würden. Nobel hat diese Erfindung nicht gemacht. Sie ist den letzten Kriegstagen des Zweiten Weltkrieges vorbehalten geblieben. Und ist als Super-H-Bombe zur Gigantik des Todes entwickelt worden. Wird sie den 3. Weltkrieg verhindern?
Als im Jahre 1896 die erschütternde Nachricht vom Tode Nobels in Harrmannsdorf eintraf, kurz vorher war noch ein Brief von ihm gekommen, in dem er sich über das Wachsen der Friedensbewegung freute, zeigte sich auch bald, daß Bertha v. Suttner den großen Erfinder ganz für den Frieden gewonnen hatte. Zu den ursprünglich 4 wissenschaftlichen Preisen, die er aus den Zinsen seines 35 Mill. Kronen betragenden Vermögens gestiftet hatte, war von ihm ein 5., der Friedenspreis hinzugefügt worden.
Er sollte demjenigen zufallen, der im vorangegangenen Jahr am besten für die Verbrüderung der Menschheit, die Verminderung der Heere und die Förderung von Friedenskongressen gewirkt hätte. Wenn seit 1901 Jahr für Jahr auch diese Auszeichnung vergeben wird, sollte neben dem Namen des Stifters auch jeweils der von Bertha v. Suttner erwähnt werden, die sie anregte.
Die Tätigkeit in der Friedensgesellschaft erfüllte mit schriftstellerischer Arbeit, Vortragstournees oder Teilnahme an Kongressen das Leben dieser großen Frau. Einen gewaltigen Triumph erlebte sie, als im Jahre 1898 Zar Nikolaus II., jener unglückliche letzte Zar, der ein äußerst rechtschaffener Mensch war, nach der Lektüre ihrer Werke „Die Waffen nieder" und „Schach der Qual", sowie eines anderen kriegsgegnerischen Buches ein Friedensmanifest an alle Staaten herausgab, das zur Abrüstung und zur Bildung eines Schiedsgerichtes aufrief. Es war ein Erfolg, den selbst die schärfsten Gegner der Baronin nicht streitig machen konnten. Die Folge war die Erste Haager Friedenskonferenz des Jahres 1899. Als einzige Frau hatte Frau v. Suttner Zutritt zu verschiedenen Veranstaltungen. Die Konferenz brachte wohl die Einrichtung eines ständigen Schiedsgerichtes, aber in der Frage der Abrüstung kam man infolge der unklugen und unschönen Haltung des deutschen Vertreters zu keiner Einigung.
Im Jahre 1902 traf die fast 60-jährige der schwerste Schlag, den sie erwarten konnte, der Tod ihres Mannes. Hatte doch das innige Verhältnis, die tiefe geistige Gemeinsamkeit und das Eins-sein in jeder Faser ihres Wesens ungetrübt bis zu diesem Tage gewährt. Ihr Leben erschien ihr von nun an kahl und verzweiflungsvoll. Die schönen Worte, die der Tote aber durch sein Testament ihr über sein Grab hinaus gab, wiesen ihr den weiteren Weg. Es hieß darin: „ . . . mit meinem Heimgang ist für Dich die Pflicht, zum Besserwerden der Welt beizutragen und für das Gute und für das unvergängliche Licht der Wahrheit zu arbeiten und zu ringen nicht erloschen.
Das gute Andenken an Deinen Gefährten muß Dich aufrecht erhalten . . . um der guten Sache willen mußt Du die Arbeit fortsetzen, bis auch Du am Ende der kurzen Lebensstation anlangst."
Und sie erfüllte diese Mahnung so gut es nur ging. In den 12 Jahren ihres Witwentums war sie weiterhin die Dienerin und die Kämpferin des Friedens. Reisen in alle Welt, Vortragstournee durch 28 deutsche Städte und gar ein Besuch in der Neuen Welt bei Präsident Theodor Roosevelt füllten die Jahre. Mit Genugtuung stellte sie fest, wie die junge Nation jenseits des Ozeans sich dem Frieden verschrieb. Wilsons
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.