Jarní povídání

Napsala Anna Neidhart

„Led pouští řeky, potoky se ženou..." — opěvuje ve své hymně velký básník Goethe příchod jara.

Letos se ale zdá, že příroda jde jinou cestou.

Navzdory všem předpovědím počasí se meteorologové zmýlili. Předpovídaná tuhá zima nepřišla. A to zrovna ve chvíli, kdy ceny ropy dosáhly vrcholu a každá nádrž byla pro jistotu naplněná až po okraj. — Zima ale stávkovala a přidala se k všeobecné vlně stávek.

Dokonce i svatý Matěj 24. února stávkoval, i když stará selská pranostika praví: Matěj led láme — a když žádný nenajde, tak ho udělá!

I to byl blaf! Právě v posledních únorových dnech už vykukovaly z čerstvé půdy bílé sněženky.

Tu hrozivou krizovou zimu jsme tedy málem přečkali. Březnové bouře ani vrtošivý duben nás už nerozhodí.

Velikonoce se blíží mílovými kroky.

Žáci i učitelé se těší na velikonoční prázdniny a děti na velikonočního zajíčka. Ve výlohách už stojí zlatí a stříbrní velikonoční zajíčci v obrovském množství a všelijakých velikostech.

Naše děti se ve škole učily básničku o velikonočním zajíčkovi:

U cukráře za sklem stojí, velký zajíc velikonoční. Kabátek má hnědý jak káva, ouška vzhůru natahuje.

Dnes je jen málo dětí, které ještě věří na velikonočního zajíčka. Jednou jsem své vnučce Gabi darovala opravdového živého velikonočního zajíčka. Byl černý jako uhel, protože hnědého jsem nikde nesehnala. Radost dítěte byla obrovská, když v zahradě našla košíček se živým zajíčkem. Náš „Blaky" se pak mnoho let těšil ze života — a kdyby neumřel, žil by pravděpodobně dodnes. Nikdo neměl srdce ho zabít.

S časem mizí mnoho krásných starých zvyků. Lidé s nimi už nevědí, co si počít. Třeba ten veselý zvyk „posílání na apríla". Kolikrát na to člověk 1. dubna naletěl.

Brzy ráno, když kamna nechtěla vůbec hořet a kuchyň byla plná kouře, jen proto, že muž poslal ženu na apríla a ucpal kouřovod papírem.

Které dítě by se dnes ještě nechalo poslat dospělými do lékárny koupit „semínko na plotové kolíky"?

I ve fabrické kanceláři u firmy Haas u. Cjcek se našli takoví žertéři a hrdinové. Starší pány se rádi posílalo na apríla. Vyměnili mu snídaňové vejce za „porcelánové" a královsky se bavili, když takto podvedený pán vztekle vtrhl do ředitelské kanceláře a vrátil se s vedoucím kanceláře, aby to domnělé falešné vejce před ním praštil na stůl. Jenže to „porcelánové" vejce bylo dávno zase vyměněné... Zbyl jen žloutkem potřísněný stůl, udivený vedoucí kanceláře a protáhlý obličej oběti.

Ano, kdo má škodu, o posměch nemá nouzi.

Tak bychom se zase octli u staré dobré doby v našem slavkovském městečku.

[obr] Kostel sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) — pohled k hlavnímu oltáři (snímek z roku 1973)

věta pokračuje na dalším listu ⟶