Milí krajané!

Masopustní čas je za námi a nejeden z nás Horoslavkovanů (Schlaggenwalderů) si jistě se stesknem vzpomněl na veselé dění v našich domácích hostincích a na leckterou veselou rozjařenost. Ale čas nestojí na místě. Za pár dní budeme slavit Velikonoce. Toto období nám ohlašuje jaro, a kdo by se nezatoužil po teplém sluníčku. Jarní slunce nám přece znovu dává novou sílu, kterou všichni nutně potřebujeme ke zvládnutí úkolů, jež nás čekají.

Člověk ve stálém zápase s dnešním pokrokem a technikou nejen zlepšuje svůj životní styl – pokud vůbec lze mluvit o tom, že takový styl ještě existuje – ale ničí i to, co se stalo cenným společným statkem. Jen málokdo se ještě zajímá o to, co je odedávna dané. Staré zvyky pomalu upadají v zapomnění a udržují je jen jednotlivé skupiny. A ti, kdo to dělají, platí za zpátečnické a jsou znevažováni. Přitom tolik národů dokázalo svým lpěním na starých tradicích, že další trvání je možné jen tehdy, když lze čerpat sílu z minulosti. Mnohé kulturní národy zanikly jen proto, že se bezhlavě oddaly novotám.

I my vděčíme za svou soudržnost (která je ostatně dodnes velmi obávaná) jen svému lpění na staré domovině. Z toho, co jsme kdysi doma prožili, pramení tato síla. Stále se svými city vracíme do minulosti a srovnáváme tehdejší dobu s dnešní. Ačkoli se mnohým z nás dnes materiálně daří velmi dobře a starost o denní chléb by měla být zapuzena, přece věřím, že u leckoho hlodá cosi v koutku srdce. Člověk cítí, že něco chybí. Něco, co nemá nic společného s majetkem a výdělkem. Chybí pocit bezpečí a domova. Člověk je prostě v cizině. Navzdory veškerému hledání tepla cítí ten chladný vánek, který ho odmítá. S vyhnáním bohužel zaniklo velké množství vzájemné sounáležitosti. Naši krajané jsou rozptýleni široko daleko po světě. Každý se raduje, když znovu zahlédne dobře známou tvář. Dojemné je přivítání, když člověk náhodou navštíví krajany. Tu člověk cítí – tady jsi na pár hodin doma. Ten hlodavý stesk je pak zapomenut. Tak se také stává, že se mnozí krajané podrobují té námaze a zapisují své nálady ve verších a básních vztahujících se ke staré domovině.

Když mi je někdo pošle, rád bych je zprostředkoval našim krajanům prostřednictvím Heimatbriefu. Vždyť tyto básně vyjadřují právě to, po čem mnozí touží – po domově, který mnozí z nás už nikdy nespatří. Přesto nám zůstává nezapomenutelný!

Váš Richard Brummeissl

Chebsku!

Chci, až můj život dohoří a duše se od bytí odpoutá, ještě jednou v poslední noci říci: jak jsi mě, Chebsko mé, obohatilo!

Od dětství jsi mi dávalo jen krásné. S celou láskou jsem k tobě, země, rostla. A kdybych se znovu narodila do života, chtěla bych být opět jen tvým dítětem!

A znovu bych chtěla skrze květy, krev a bol ti patřit až na věčnost!

Margarete Pschorn

věta pokračuje na dalším listu ⟶