Milí krajané!
Masopustní čas je za námi a nejeden z nás Horoslavkovanů (Schlaggenwalderů) si jistě se stesknem vzpomněl na veselé dění v našich domácích hostincích a na leckterou veselou rozjařenost. Ale čas nestojí na místě. Za pár dní budeme slavit Velikonoce. Toto období nám ohlašuje jaro, a kdo by se nezatoužil po teplém sluníčku. Jarní slunce nám přece znovu dává novou sílu, kterou všichni nutně potřebujeme ke zvládnutí úkolů, jež nás čekají.
Člověk ve stálém zápase s dnešním pokrokem a technikou nejen zlepšuje svůj životní styl – pokud vůbec lze mluvit o tom, že takový styl ještě existuje – ale ničí i to, co se stalo cenným společným statkem. Jen málokdo se ještě zajímá o to, co je odedávna dané. Staré zvyky pomalu upadají v zapomnění a udržují je jen jednotlivé skupiny. A ti, kdo to dělají, platí za zpátečnické a jsou znevažováni. Přitom tolik národů dokázalo svým lpěním na starých tradicích, že další trvání je možné jen tehdy, když lze čerpat sílu z minulosti. Mnohé kulturní národy zanikly jen proto, že se bezhlavě oddaly novotám.
I my vděčíme za svou soudržnost (která je ostatně dodnes velmi obávaná) jen svému lpění na staré domovině. Z toho, co jsme kdysi doma prožili, pramení tato síla. Stále se svými city vracíme do minulosti a srovnáváme tehdejší dobu s dnešní. Ačkoli se mnohým z nás dnes materiálně daří velmi dobře a starost o denní chléb by měla být zapuzena, přece věřím, že u leckoho hlodá cosi v koutku srdce. Člověk cítí, že něco chybí. Něco, co nemá nic společného s majetkem a výdělkem. Chybí pocit bezpečí a domova. Člověk je prostě v cizině. Navzdory veškerému hledání tepla cítí ten chladný vánek, který ho odmítá. S vyhnáním bohužel zaniklo velké množství vzájemné sounáležitosti. Naši krajané jsou rozptýleni široko daleko po světě. Každý se raduje, když znovu zahlédne dobře známou tvář. Dojemné je přivítání, když člověk náhodou navštíví krajany. Tu člověk cítí – tady jsi na pár hodin doma. Ten hlodavý stesk je pak zapomenut. Tak se také stává, že se mnozí krajané podrobují té námaze a zapisují své nálady ve verších a básních vztahujících se ke staré domovině.
Když mi je někdo pošle, rád bych je zprostředkoval našim krajanům prostřednictvím Heimatbriefu. Vždyť tyto básně vyjadřují právě to, po čem mnozí touží – po domově, který mnozí z nás už nikdy nespatří. Přesto nám zůstává nezapomenutelný!
Váš Richard Brummeissl
Chebsku!
Chci, až můj život dohoří a duše se od bytí odpoutá, ještě jednou v poslední noci říci: jak jsi mě, Chebsko mé, obohatilo!
Od dětství jsi mi dávalo jen krásné. S celou láskou jsem k tobě, země, rostla. A kdybych se znovu narodila do života, chtěla bych být opět jen tvým dítětem!
A znovu bych chtěla skrze květy, krev a bol ti patřit až na věčnost!
Margarete Pschorn
Liebe Landsleute!
Die Faschingszeit ist vorbei und so mancher unter uns Schlaggenwaldern wird mit Wehmut an das fröhliche Treiben in unseren Gasthäusern daheim gedacht und sich so mancher lustigen Ausgelassenheit erinnert haben. Aber die Zeit bleibt nicht still stehen. In wenigen Tagen feiern wir Ostern. Diese Zeit kündet uns den Frühling an und wer sehnt sich nicht nach dem warmen Sonnenschein. Gibt die Frühlingssonne uns doch wieder neue Kraft, die wir alle zur Bewältigung der Aufgaben, die auf uns zukommen, notwendig brauchen.
Der Mensch im steten Kampf mit dem heutigen Fortschritt und der Technik verbessert nicht nur seinen Lebensstil — soweit man überhaupt davon sprechen kann, daß es einen solchen Stil noch gibt — sondern zerstört auch wertvoll gewordenes Gemeingut. Nur noch wenige sind an dem Althergebrachten interessiert. Die alten Bräuche geraten langsam in Vergessenheit und werden nur noch von einzelnen Gruppen gepflegt. Und die das tun, gelten als rückschrittlich und werden abgewertet. Dabei haben doch so viele Völker durch ihr Festhalten an den alten Überlieferungen bewiesen, daß es nur einen Fortbestand gibt, wenn man die Kraft aus der Vergangenheit schöpfen kann. Viele Kulturvölker sind nur daran zugrunde gegangen, weil sie spontan dem Neuen zugetan waren.
Auch wir haben unseren Zusammenhalt (der übrigens noch immer sehr gefürchtet ist) nur unserem Festhalten an der alten Heimat zu danken. Aus dem daheim Erlebten kommt diese Kraft. Stets schweifen wir mit unseren Empfindungen in die Vergangenheit und stellen Vergleiche mit dem Damals und dem Heute an. Obwohl es vielen von uns heute materiell sehr gut geht und die Sorge um das tägliche Brot verbannt sein dürfte, so glaube ich, daß bei so manchen in einem Winkel des Herzens etwas nagt. Man spürt, es fehlt etwas. Etwas das mit Besitz und Erwerb nichts gemein hat. Es fehlt die Geborgenheit. Man ist eben in der Fremde. Trotz allen Suchens nach der Wärme spürt man die Brise, die sie abweist. Mit der Vertreibung ging leider ein großer Teil der Zusammengehörigkeit verloren. Weit verstreut in die Welt sind unsere Landsleute. Jeder freut sich, wenn er wieder ein altvertrautes Gesicht erspäht. Rührend ist die Aufnahme, wenn man plötzlich bei Landsleuten einen Besuch macht. Da spürt man, hier bist du für einige Stunden daheim. Das nagende Weh ist dann vergessen. So kommt es wohl auch, daß sich viele Landsleute der Mühe unterziehen und ihre Stimmungen in Vers- und Gedichtform an die alte Heimat niederschreiben.
Wenn mir solche zugeschickt werden, so möchte ich sie unseren Landsleuten durch den HB vermitteln. Sagen diese Gedichte doch das aus, wonach manche suchen — nach der Heimat — die viele von uns nicht mehr wiedersehen werden. Trotzdem bleibt sie uns unvergessen!
Euer Richard Brummeissl
Dem Egerland!
Ich möchte, wenn mein Leben niederbrennt
Und meine Seele sich vom Dasein trennt,
Noch einmal sagen in der letzten Nacht:
Wie du, mein Egerland, mich reich gemacht!
Von Kindheit an gabst du nur Schönes mir.
Mit ganzer Liebe wuchs ich, Land, zu dir.
Und kehrte ich aufs neu ins Leben ein,
So möcht ich wiederum dein Kind nur sein!
Und wieder möcht durch Blumen, Blut und Leid
Ich dir gehören bis zur Ewigkeit!
Margarete Pschorn
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.