Setkání Slavkovských a Veselá domovina

Setkání Slavkovských!

Příští setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) z oblasti Bayreuthu se koná v neděli 28. dubna 1974 v hostinci „Imhof" ve Speichersdorfu. Všichni krajané jsou srdečně zváni. Váš Anton Schmieger, rektor ve výslužbě, Bayreuth, Veilchenweg 18

VESELÁ domovina

Není nad to, co člověk cvikem umí!

K jazykolamu: „Er houts B'steck z'spat b'stellt" – „Objednal si příbor pozdě" (třikrát rychle po sobě vyslovit)

K zamyšlení: „Čekat a nepřijít, milovat a nedostat, hledat a nenajít – to jsou tři ošidné věci"

Aby se nezapomnělo: „Zwöi Manna, zwoa Moidla, zwou Schwestern" – „Dva muži, dvě děvčata, dvě sestry" (Chebák rozlišuje rod i v množném čísle)

Na hrušce sedí holub, na Dunaji ho chytili, na hrázi ho zbili, na louce naříkal a na věži se zřítil.

Horní Slavkov jako jazykový ostrov: Ta „holka" má hezkou „sukýnku" a v létě chodí „bosa". Vyšla po schodech nahoru a sklouzla dolů po ochozu. „Truchlící" prolévali „horké, hořké slzy". Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle (v místním nářečí). Konvice na nošení jídla: Plesch, Kutterer. Místo „pít" se říkalo „kutteln". „Hudl (vozík), žebřiňák, „provazová plachta". Ale taky můžeš udělat starý „flek" nebo „utrhne si ošklivou grimasu". O masopustu „šlamastyka". „Starý trouba" se nadávalo klukům: „Ty ubohý, psí uličníku". Dorůstajícím chlapcům se říkalo: „klučina". Nadávalo se: „Ty povaleči, ty flákači, ty darebo, ty slepičí hlavo", starý packal. Když se děti moc vyptávaly: „Ty se pořád vyptáváš". Tahat za uši: „škubat". Když se kluci mezi sebou prali, ulice proti ulici, Horní Slavkov proti Krásnu: „Dneska jsme jim to nandali, ztloukli jsme je, dostali na budku, vyplácali jsme je, nabančili jim záda". O Velikonocích: „střílení z klíčové pušky, hrkání, střelba z hmoždíře, rachot bubnu". „Klapání, plácání, honění".

K jídlu: „Brambory v omáčce, vařené zelené knedlíčky, pečené knedlíčky jsme mámě horké přímo z trouby ukrádali."

Drobní zemědělci: „kravaři".

Toho by se ještě našlo mnohem víc, kdyby si člověk vždycky vzpomněl. Vzal jsem si na pomoc zápisky ze 6. čísla Heimatbriefu z 1. dubna 1950 od naší slečny Müllerové.

Steinwasser

věta pokračuje na dalším listu ⟶