nabíral vysoko a žena, která na voze seno urovnávala, mu je z vidlí přebírala. Nade vším ale panovala vesele nálada. Jen výkřiky určené dobytku, když ho znepokojovalo bodání hmyzu, prolamovaly ticho.
Rychle se střídaly doby roku. Brzy bylo léto, přišel čas žní a s ním i naše školní prázdniny. Teď bylo třeba pořádně pomáhat na polích. Netrvalo dlouho a tu a tam se objevily první panáky snopů. Ale brzy je bylo vidět stát všude kolem. Pilně se teď hýbaly ruce, aby žně pokročily. Za každý slunečný den se pronesla děkovná modlitba. Najednou už země nezářila tak jasně, sklizená pole ležela v krajině jako hnědé skvrny. Tu a tam už bylo slyšet klepání cepů. Při velkém mlácení bylo třeba slaměných provazů a ty se vázaly z krásné dlouhé pevné obilné slámy. Tehdy ještě nebyly mlátičky se slaměnými lisy. Poslužil i „göpel" (žentour). Mě zase učil otec, jak mám mávat cepem. Řemeslo to nebylo vůbec jednoduché. Musel se přesně dodržovat rytmus, a to se mi zpočátku vůbec nedařilo. Tu mi otec prozradil, jak nejlépe udržet takt. Vysvětlil to takto: Jsou-li tři mlatci s cepy, počítáš si „píšťal v taktu, píšťal v taktu". Jsou-li čtyři: „já píšťalu v taktu, já píšťalu v taktu". Při pěti musíš říkat: „vaří se maso v hrnci" a při šesti cepařích se říká: „nahoru vaz, dolů vaz — nahoru vaz, dolů vaz!" Tak jsem to pak i dělala.
Když jsem pak na podzim se svou spolužačkou Marií na cestě ze školy domů zaslechla klepání cepů, přesněji řečeno „cepů" (Drischel), to „nahoru vaz a dolů vaz", posadily jsme se na mezní pás u Dennlova pole a poslouchaly, co si ženy mlátící cepy povídají. Klábosilo se ale jen při obracení slámy. Byla-li sláma dobře vymlácena, vytřepala se, protože každé zrníčko muselo vypadnout z klasů, pak se znovu vázaly snopy a skládaly před vraty stodoly.
Na paní Dürrbachovou si dodnes zřetelně vzpomínám jako na jednu z nejšikovnějších cepařek. Kdo by ji neznal, tu vždy veselou a k žertům nakloněnou ženu. Byla to právě ona, kdo vždy vylézal po žebříku stodoly nahoru a shazoval snopy dolů na mlat. Jiná žena je pak pěkně čistě rovnala do přesné řady. Přitom se vedl obšírný hovor. Paní Dürrbachová si nedělala velké okolky, když ji popadla lidská potřeba. Tu si zvedla sukně a nechala volný průběh, i když přitom stála přímo nad prostorem pro sklad slámy. Protože prkna tam nebyla položena příliš těsně u sebe, sneslo se odtud nejedno kapičky dolů na klábosící cepaře. Přirozeně se pak strhly protesty. Tak na ni jedna žena zavolala: „Ty, Dürrbachová, tvá stodolní střecha už zase netěsní." Pohotově přišla odpověď paní Dürrbachové: „Ty stará bloudo, měla ses raději podívat nahoru, viděla bys, jak to kape." Tak to šlo tam a zpátky za smíchu žen. Muži u toho často nebývali. Přišli jen, když se pozdě večer odnášely prázdné snopy slámy nebo se znovu skládaly do prázdného skladu ve stodole.
Po tomto odposlechnutém hovoru jsme si znovu vzaly školní tašky a znovu se ozvalo „nahoru vaz a dolů vaz", které nás doprovázelo až domů.
Ještě dnes v tomto ročním období často naslouchám zvuku cepů, které už asi navždy ustoupily technice.
Heimatbrief je most k domovu!
Získejte nového odběratele!
Marktplatz in Schlaggenwald
hochspießte und die Schlichterin am Wagen es ihm von der Gabel nahm. Es lag aber über allem eine heitere Stimmung. Nur die Rufe, die dem Vieh galten, wenn es durch die Stiche der Insekten unruhig wurde, durchbrachen die Stille.
Schnell lösten sich die Zeiten ab. Bald war es Sommer und die Erntezeit war da und auch unsere Schulferien. Nun galt es feste mit auf den Feldern zu arbeiten. Nicht lange und schon tauchten vereinzelt die „Hubmannl" auf. Aber bald konnte man sie ringsum stehen sehen. Fleißig wurden jetzt die Hände geregt, um die Ernte voranzubringen. Für jeden Sonnentag wurde ein Dankgebet gesprochen. Auf einmal leuchtete die Erde nicht mehr so hell, die abgeernteten Felder lagen als braune Flecken in der Flur. Ab und zu hörte man auch schon die Dreschflegel klopfen. Man benötigte Strohbänder beim großen Drusch und die wurden aus dem schönen langen festen Kornstroh gebunden. Es gab damals keine Dreschmaschinen mit Strohpressen. Der „Göpel" tat es auch. Nun, mir lernte mein Vater, wie ich einen Dreschflegel schwingen muß. Das Handwerk war gar nicht so einfach. Man mußte genau den Takt einhalten, und der wollte mir anfangs gar nicht gelingen. Da verriet mir mein Vater wie man am besten den Takt halten kann. So erklärte er: Sind drei Drischeldrescher, so zählst du „Pfeif am Takt, Pfeif am Takt. Sind es viere, ich pfeif' am Takt, ich pfeif' am Takt. Bei Fünfen mußt du sagen: kocht's Fleisch im Tiegel und bei sechs Dreschflegelschwingern heißt es: Zech affe, Zech unte — Zech affe, Zech unte!" So habe ich es dann auch gehalten.
Als ich dann im Herbst mit meiner Schulfreundin Marie auf dem Schulheimweg das Klopfen der Dreschflegel, besser gesagt der „Drischel" vernahm, das „Zech affe und Zech unte", da setzten wir uns aufs Rangerl vom Dennlfeld und lauschten was sich die Drischeldreschenden Frauen so zu erzählen wußten. Geschwatzt wurde aber nur beim Strohwenden. War das Stroh gut durchgedroschen, wurde es ausgeschüttelt, weil jedes Körnchen aus den Ähren herausfallen mußte, dann wurden wieder Garben gebunden und vor dem Stadeltor aufgestapelt.
An Frau Dürrbach erinnere ich mich noch heute deutlich als eine der tüchtigsten Dreschflegelschwingerinnen. Wer kennt sie nicht, die immer lustige und zu Späßen aufgelegte Frau. Sie war es auch, die immer die Stadelleiter hochkletterte und die Garben auf die Tenne herunter warf. Eine andere Frau legte diese fein säuberlich in genauer Reihe auf. Dabei gab es einen ausführlichen Plausch. Frau Dürrbach machte nicht langes Federlesen, wenn sie ein menschliches Rühren packte. Da wurden die Röcke gehoben und dem Wässerchen freien Lauf gelassen, auch wenn sie dabei gleich am Pansen stand. Da die Bretter dort nicht sehr dicht zusammenlagen, so kam manches Tröpfchen davon zu den plaudernden Drischeldreschern herabgesegelt. Natürlich gab es da wiederum Proteste. So rief eine Frau ihr zu: „Du, Dürbacher, dei Stodldoch is a nimmer dicht." Prompt kam die Gegenrede von Frau Dürrbach: „Du olwera Drauoschl, häißt besser raufg'schaut, hät'st gseah wöis treppelt." So ging es hin und her unter dem Gelächter der Frauen. Männer waren da nicht oft dabei. Nur wenn am späten Abend die leeren Strohbündel weggebracht oder im Stadel wieder in den leeren Pansen gestapelt wurden, kamen sie herbei.
Nach diesem erlauschten Plausch nahmen wir unseren Schulranzen wieder auf und wieder erklang das „Zech affe und Zech unte", das uns bis zur Wohnstatt begleitete.
Noch heute lausche ich oftmals in dieser Jahreszeit nach dem Klang der Drischel, die wohl für immer der Technik gewichen sind.
Der Heimatbrief ist die Brücke zur Heimat!
Werben Sie einen neuen Bezieher!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.