Vánoční husa

V ponurých podzimních dnech, když se večer vlhké mlhy táhnou nad strništi, rády se myšlenky vracejí zpátky.

Jak rychle zase uběhlo léto. Přišel podzim, i v našem životě.

S trochou obav teď hledíme vstříc studenému ročnímu období. Podle předpovědi má být letos dlouhá a studená zima.

Známé přísloví „Allerha(i)ling kinnt da Schneö gahling — Allersöelln kinnt da in We(ö)ll'n" (o Všech svatých přijde brzy sníh, o Dušičkách přijde ve vlnách) se naštěstí nepotvrzuje vždycky. Ale jednou to tak bylo. V noci napadlo tolik sněhu, že se o Dušičkách nedalo na hřbitov dojít k hrobům zemřelých.

Dny teď rychle ubývají. Večery jsou stále delší a delší. Člověk začíná myslet na Vánoce a na všechno, co s nimi souvisí. Všichni lidé, mladí i staří, se na svátky přece těší. I když to mnozí nechtějí přiznat a slaví je dokonce moderním způsobem.

S přibývajícím věkem většině starých lidí slábne paměť; ale co se přihodilo v mládí, to si člověk pamatuje a ví ještě do všech podrobností. Zvláště vánoční čas zůstává každému dobře v paměti.

Dnes má ve vánoční kuchyni obzvlášť dobře vonět.

Ne po sladkém máslovém pečivu, perníku nebo vánočce, ale po pořádné pečené huse.

Teď se zase batolí kolem husy a kachny. Zatím se jim daří dobře a „vole" už jim visí, protože dostávají to nejlepší krmení, aby ztloustly.

Ale brzy i pro ně skončí ten krásný letní sen. U nás se s většinou drůbeže loučíme už o posvícení. Nebo je to martinská husa 11. listopadu, která musí obětovat život pro sváteční hostinu.

V naší blahobytné době jsou sice po celý rok v mrazicích pultech supermarketů k dostání zmrazené husy a kachny. Ale takové cizí zboží se nemůže rovnat husám, které vyrostly na domácích lukách.

Doma bylo zvykem kupovat husy tak kolem svátku Všech svatých ve vsi a „ustájit" je. Nosily se domů v koších na zádech a hlavně houseři přitom hlasitě křičeli. Pak nastal čas, kdy se denně honily do vody, aby dostaly pěkné bílé peří. Bývala u toho často pořádná zima, ale „krypli" nechtěli a nechtěli z vody ven. V Malzmüllerově náhonu se to touto dobou husami jen hemžilo. Než se všechny zase dostaly z vody a batolily se domů, stálo to hodně křiku a zápolení; nesměly se totiž ani zaměnit. Opatrné hospodyně svým husám natíraly hlavu na modro nebo na červeno a takto je značkovaly, aby své vlastní lépe poznaly.

Na Zeci jsme míval husy přes léto častěji. Kvůli peří, které bylo potřeba na peřiny pro dorůstající děti.

Ta milá zvířátka si na nás tak zvykla, že se s nimi dalo mluvit a jejich žvatlání jsme rozuměli slovo od slova. Stačilo přiblížit se k nim a zavolat: „Wiiiwalaa" — natáhly krky a přivítaly nás hlasitým „Gaag Gaag".

O to těžší bylo, když přišel čas, kdy se musely porazit. Jednou přišly smutné Vánoce. — Byl to rok 1945.