Kardinál Döpfner — 60 let
Když arcibiskup mnichovsko-freisingský a předseda Německé biskupské konference Dr. Julius kardinál Döpfner slavil 26. srpna své šedesáté narozeniny, nesměli mezi gratulanty chybět ani němečtí vysídlenci. Komentáře, které k tomuto dni vyšly v tisku, dostatečně ocenily zásluhy kardinála v různých oblastech. My vysídlenci máme vysokému jubilantovi co děkovat zvlášť za to, že svým vytrvalým zastáváním se oprávněných zájmů vysídlenců podal věrohodné svědectví o tom, že se církev v Německu — vhod i nevhod — zastává obětí nespravedlivé mocenské politiky.
Kardinál Döpfner k našim krajanům nehovoří o stesku po domově a neposkytuje laciná slova útěchy. Jako berlínský biskup na vlastní kůži poznal, do jakých duchovních a politických souvislostí je třeba zařadit osud vysídlenců. Právě proto ale také vysídlence napomínal, aby se neutápěli ve vlastním utrpení a utrpěné křivdě, nýbrž aby ve svém osudu slyšeli Boží volání. Vzpomínáme na památné kázání tehdejšího würzburského biskupa a pověřence pro pastoraci vysídlenců při oslavě stříbrného biskupského jubilea světícího biskupa Remigera v mnichovském kostele Panny Marie dne 20. února 1955, kdy naléhavě řekl vysídlencům: „Nejhlubší příčina veškeré nespravedlnosti v dnešním světě tkví ve sesazení Boha z trůnu." Ve vyrovnávání se s bezprávím a násilím, které zejména od let před rokem 1945 a po něm zatěžuje německo-polské vztahy, spatřoval kardinál vždy jeden z nejdůležitějších úkolů církve v Německu, přičemž je při tom nezbytná spolupráce vysídlenců.
Na rozdíl od těch, kdo už politické uvolnění napětí označují za smíření národů, a na rozdíl od těch, kdo byli tváří v tvář nepřehlédnutelnému bezpráví hitlerovské doby vůči polskému národu ochotni k nekonečné odškodňovací službě a přitom zavírali oči před porušenými lidskými právy německých vysídlenců, kardinál Döpfner vždy jasně viděl, že trvalé smíření národů je možné jen na základě „pravdy, spravedlnosti, lásky a svobody", jak to před deseti lety slavnostně potvrdil Jan XXIII. ve své velké encyklice „Pacem in terris".
Pokud byli někteří vysídlenci občas zklamáni opatrně vyváženými slovy kardinála, přehlíželi, v jak obtížné situaci se jako předseda Německé biskupské konference stále znovu ocital. Polští katolíci a biskupové již léta naléhali na uznání linie Odra-Nisa jako západopolské hranice. V přehlučeném sboru polských hlasů bylo sotva možné rozlišit mezi sovětsko-ruskými a velkopolsko-nacionalistickými požadavky a představami těch, kdo v křesťanském duchu vyslovili v Čenstochové velké slovo smíření: „Odpouštíme a prosíme o odpuštění!" Poté si memorandum EKD (Evangelické církve v Německu) a rozhodující evangelické kruhy s odvoláním na bezpráví hitlerovské doby a křesťanskou povinnost ke smíření vyžádaly, aby se vysídlenci dobrovolně vzdali domova. Bensberské memorandum se pokusilo tlačit týmž směrem i německé katolíky. Kromě toho po slavné výměně dopisů mezi polskými a německými biskupy mnozí chtěli vidět rychlé úspěchy.
Poté začala propaganda pro „novou východní politiku" pod heslem „smíření". Byl to sám kardinál Döpfner, kdo se při rozhovoru s polskými katolíky bránil tomu, aby byli odpůrci východních smluv označováni za špatné katolíky. Nakonec chtěl Svatý stolec posílit polskou církev zřízením nových diecézí, jakmile Bonn vytvoří nezbytné mezinárodněprávní předpoklady. Teprve při zohlednění těchto rozmanitých tendencí a vlivů, které se místy stupňovaly až v nátlak, lze náležitě ocenit prohlášení německých biskupů z 29. června 1972. Lze patrně předpokládat, že na tomto prohlášení má největší zásluhu kardinál Döpfner, podporovaný biskupem Janssenem. Němečtí biskupové v něm s odkazem na společnou rezoluci Spolkového sněmu (Bundestagu) ze 17. května 1972 hájí základní národní zájmy německého lidu. Zdůrazňuje se v něm ale také nutnost další zvláštní pastorace pro německé vysídlence. Kardinál Döpfner dokonce výslovně ohlásil posílenou podporu této církevní práce s vysídlenci. Výslovně se v něm rovněž uznává ochota, kterou vysídlenci „projevili již brzy po válce k německo-polskému dorozumění."
Kardinal Döpfner — 60 Jahre
Wenn der Erzbischof von München-Freising und der Vorsitzende der Deutschen Bischofskonferenz, Dr. Julius Kardinal Döpfner, am 26. August seinen 60. Geburtstag feierte, durften die deutschen Vertriebenen als Gratulanten nicht fehlen. Die Kommentare, die zu diesem Tag in der Presse erschienen, haben hinreichend die Leistungen des Kardinals in den verschiedenen Bereichen gewürdigt. Wir Vertriebene haben dem hohen Jubilar in besonderer Weise dafür zu danken, daß er mit seinem beharrlichen Eintreten für die berechtigten Anliegen der Vertriebenen ein glaubwürdiges Zeugnis dafür abgelegt hat, daß die Kirche in Deutschland — importune, opportune — sich für die Opfer einer ungerechten Machtpolitik einsetzt.
Kardinal Döpfner redet zu unseren Landsleuten nicht vom Heimweh und macht keine billigen Trostworte. Als Bischof von Berlin hat er unmittelbar erfahren, in welche geistigen und politischen Zusammenhänge das Schicksal der Vertriebenen einzuordnen ist. Gerade darum hat er aber auch die Vertriebenen gemahnt, nicht im eigenen Leid und dem erlittenen Unrecht zu versinken, sondern in ihrem Schicksal den Anruf Gottes zu hören. Wir erinnern uns an die denkwürdige Predigt des damaligen Bischofs von Würzburg und Beauftragten für die Vertriebenenseelsorge bei der Feier des silbernen Bischofsjubiläums von Weihbischof Remiger in der Münchner Frauenkirche am 20. Februar 1955, als er eindringlich zu den Vertriebenen sagte: „Der tiefste Grund für alles Unrecht in der heutigen Welt liegt in der Entthronung Gottes." In der Ausräumung von Unrecht und Gewalt, die vor allem seit den Jahren vor und nach 1945 besonders die deutsch-polnischen Beziehungen belasten, erblickte der Kardinal immer eine der wichtigsten Aufgaben der Kirche in Deutschland, bei der aber die Mitwirkung der Vertriebenen unerläßlich ist.
Aber im Gegensatz zu jenen, welche schon eine politische Entspannung als Versöhnung der Völker bezeichnen, und im Gegensatz zu jenen, die angesichts des unübersehbaren Unrechts der Hitlerzeit gegenüber dem polnischen Volke zu einer unübersehbaren Wiedergutmachung bereit waren und dabei die Augen vor den verletzten Menschenrechten der deutschen Vertriebenen verschlossen, hat Kardinal Döpfner immer klar gesehen, daß eine dauernde Versöhnung der Völker nur auf dem Fundament von „Wahrheit, Gerechtigkeit, Liebe und Freiheit" möglich ist, wie es Johannes XXIII. in seiner großen Enzyklika „Pacem in terris" vor 10 Jahren feierlich bestätigt hat.
Wenn manche Vertriebenen gelegentlich über die vorsichtig abwägenden Worte des Kardinals enttäuscht waren, so haben sie übersehen, in welch schwieriger Lage er sich als Vorsitzender der deutschen Bischofskonferenz immer wieder befand. Polnische Katholiken und Bischöfe drängten seit Jahren auf Anerkennung der Oder-Neiße-Linie als westpolnische Grenze. In dem überlauten Chor der polnischen Stimmen war kaum zu unterscheiden zwischen sowjetrussischen und großpolnisch-nationalistischen Forderungen und den Vorstellungen jener, die im christlichen Geiste in Czenstochau das große Wort der Versöhnung: „Wir vergeben und bitten um Vergebung!" gesprochen haben. Dann forderten die Denkschrift der EKD und maßgebende evangelische Kreise die unter Berufung auf das Unrecht der Hitlerzeit und die christliche Pflicht zur Versöhnung die Vertriebenen zum freiwilligen Verzicht auf ihre Heimat auf. Das Bensberger Memorandum versuchte, auch die deutschen Katholiken in dieselbe Richtung zu drängen. Außerdem wollten viele nach dem berühmten Briefwechsel zwischen polnischen und deutschen Bischöfen rasche Erfolge sehen.
Dann begann die Propaganda für die „neue Ostpolitik" unter dem Stichwort „Versöhnung". Kardinal Döpfner selbst war es, der bei einem Gespräch mit polnischen Katholiken sich dagegen wehrte, die Gegner der Ostverträge als schlechte Katholiken
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.