Pálení vší

Loketští (Elbogen) měli hostinec, který měl být pravým vzorem; proto si i hostinský výbor pořídil velkého kozla.

Ten byl ale celý zavšivený; to jimi pořádně otřáslo; měli kvůli tomu schůzi, co se s tím dá dělat.

A jeden povídá: „Víte, jak se dají ty vši rychle vyhubit? Polijeme dobytče petrolejem a zapálíme ho."

A skutečně to tak i udělali, a vši byly všechny do jedné spálené, kozla ale — věčná škoda! — si odnesl i čert.

Josef Hofmann

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Mnozí říkají, že s tím vzpomínáním už musíme jednou přestat, že už domů nepřijdeme a tak dále. Jistě, kdo by se za dnešních poměrů vracel domů, když se to našim bývalým vysídlovatelům v jejich od nás „osvobozené zemičce" už dávno samotným nelíbí.

Nu, před 28 lety nám vzali všechno, krutě nás vyhnali a teď by leckdo z nich sám rád zpátky. Tak se mění časy. Když jsme přišli sem, nejen jsme žebrali, jak dnes ještě tvrdí ledajací vševědi. Ne, my jsme také ze všech svých sil, se svými znalostmi a dětmi pomáhali budovat tuto Spolkovou republiku, doslova z ničeho. Kdyby to bylo dopadlo tak, jak si to vymysleli naši páni vysídlovatelé, pak by naše Spolková republika vypadala jinak, ale většina z nás by na tom taky nebyla tak dobře. Takže naše práce se vyplatila a naše děti z toho mají prospěch. To je hlavní věc. Ale svou domovinu proto nemusíme zapomenout, ona nám dala sílu, znalosti a dětem odkaz. Bez toho bychom ty těžké časy nepřestáli. Tak, teď jsem si zase o něco ulevil srdci, i to už jednou musí být.

S tím letošním létem jsme jistě byli spokojeni. Kdo mohl jet na dovolenou, ten si určitě nemohl stěžovat. Já jsem musel zůstat doma. S kozami na zahradě jsem sotva stíhal. Často jsem běhal do lesa a chtěl najít pár hub. Ale nebylo co hledat. Všechno vyprahlé jako troud. A rozčiloval jsem se u toho pořádně. Představte si to. Ti páni od kácení mi vykáceli všechna má houbařská místečka, prý potřebují na ty mrakodrapy písek a štěrk. Pařezy vytahují bagrem, větve a slabší kmeny se teď pálí. Když jsme sem přišli a potřebovali jsme něco na zátop, tak byl les jako vymetený. Nezůstalo vůbec nic, člověk si musel ve dne vyhlídnout suchý stromek a pak ho v noci a mlze ukrást. Tenkrát se tomu říkalo pych a dnes se dřevo v lese jednoduše vyváží. Tak se mění časy. Jsme čím dál modernější, ale spokojenější lidstvo díky tomu není.

A teď jednu otázku na svědomí. Slavili jste všichni pěkně slavkovskou kirmes? Tak jako doma? Ty časy jsou pryč. Když se člověk zamyslí, jak čile si tehdy počínaly naše ženy. Jak běhaly s plechy na koláče k pekaři a jaký byl nářek, když se koláč nepovedl. Dnes už člověk nikde nevidí ženu běžet s plechem na koláče. Taky jsem už dlouho neviděl tak velké kulaté plechy na koláče jako u nás doma. Myslím, že mnohé z mladých žen dnes už vůbec neumí upéct pořádný koláč. Není divu, vždyť musí taky chodit do práce, protože sám muž dnes nevydělá tolik, kolik moderní domácnost potřebuje. Nároky jsou dnes příliš velké, musí být auto, do Španělska a ještě dál se musí jezdit na dovolenou. Jeden chce být lepší než druhý a tomu se pak říká „pokrok". Ale utěšte se, kdybychom mohli zůstat doma, bylo by to dopadlo úplně stejně. Čas běží dál a nedá se zastavit. Kdyby někdo před padesáti lety řekl, že lidé jednou poletí na Měsíc nad našimi hlavami, prohlásili by ho za blázna. Kdo ví, co ještě všechno bude možné? Nechme se překvapit.

Jedno překvapení jsem zažil i já ten týden, ve třetím říjnovém týdnu. Zase mě to táhlo do lesa a co myslíte, co jsem našel: pět krásných hřibů a ještě porci jiných. Tomu jsem se ale zaradoval. Druhý den jsem samozřejmě šel hned zase a tak jsme měli ten týden každý den houbovou polévku. Ta chutnala líp než řízek. Ale nebyl jsem v lese sám, potkal jsem tam i jednoho ze Sokolova (Falkenau) a jednoho z Böhmerwaldu.

Posvícení je teď za námi a Dušičky stojí přede dveřmi. Tu přicházejí takové teskné myšlenky. Ať člověk chce nebo ne, vidí v duchu před sebou náš hřbitov. Žádný věneček neozdobí hroby našich zesnulých a žádná svíčka nebude hořet. Tak se chceme aspoň zde, na hrobech v nové domovině, pomodlit otčenáš za ty, kteří leží doma. U nás doma o Všech svatých a Dušičkách už mnohdy sněžilo a tak jsme nemohli chodit na houby. Ale zima jistě přijde. Listí se barví, stromy pomalu holé a i ptáci už klepou na okna a hlásí se jako zimní hosté.

Jak to jde rychle, a už tu máme Ondřejskou noc. Copak jsme tehdy za lotroviny prováděli. Nejen chlapci, i děvčata byla u toho. Dnes už by to člověk nemohl udělat. Protože co jsme dělali, byl škádlení. Nic se přitom nerozbilo a bylo to odedávna tak zvykem, ani se přitom nekradlo. Byli jsme sice rošťáci, to se nedá popřít, ale gangstery jsme rozhodně nebyli.

O týden později už chodili Mikulášové a čerti. Ti věděli o všech našich hříších a když jsme se na návsi vychloubali, že se nebojíme, tak jak čert chrastil svým řetězem a strašil nás svým chvostem, tak jsme se hned scvrkli, slavnostně přísahali, že se polepšíme, a klepajíce se strachem se pomodlili otčenáš.

Většinou to polepšení vydrželo až do Vánoc. Chtěli jsme přece od Ježíška taky něco dostat. Tolik toho tenkrát nebylo jako dnes. Tehdy ještě nebyl žádný katalog Quelle, žádné obchodní domy ani televize, a v tom mála výlohách, co byly ve Slavkově, viděl člověk každý rok totéž. Ale přesto jsme si tiskli nos na zamrzlé výlohy, abychom ty krásné věci líp viděli. Prosté hračky, k jídlu když to dobře dopadlo pár bruslí nebo nové sáně, a my jsme se cítili jako králové.

Tak buďte hezky hodní, aspoň do Vánoc, aby vám Ježíšek přinesl něco pěkného.

Přeji vám všem opravdu krásné Vánoce a dobrý vstup do nového roku.

Váš Albin Steinwasser

věta pokračuje na dalším listu ⟶