Pálení vší
Loketští (Elbogen) měli hostinec, který měl být pravým vzorem; proto si i hostinský výbor pořídil velkého kozla.
Ten byl ale celý zavšivený; to jimi pořádně otřáslo; měli kvůli tomu schůzi, co se s tím dá dělat.
A jeden povídá: „Víte, jak se dají ty vši rychle vyhubit? Polijeme dobytče petrolejem a zapálíme ho."
A skutečně to tak i udělali, a vši byly všechny do jedné spálené, kozla ale — věčná škoda! — si odnesl i čert.
Josef Hofmann
D Laüsbrenna
D Elbüagna håbm a Wirtschåft ghått,
döi sollt a Musta sa(n),
dahålbm kafft aa da Wirtschåftsråut
an gråussn Bumml a(n).
Dear owa woar gliegånz valaust;
dees håut sie gürghat schwa(r);
sie håbm dahålbm a Sitzing ghått,
wos dåu wuhl z måchn wa(r).
U öina sågt: „Wissts, wöi ma gschwind
döi Laüs vanichtn koa(n)?
Mir schü(tt)n Petrolium af's Vöich
u zündns åffa-r oa(n)."
U richti habm sie 's aa sua gmåcht,
u d Laüs san åll vakuhlt,
an Bumml owa — äiwi schod! —
håut aa da Teifl ghult.
Josef Hofmann
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Mnozí říkají, že s tím vzpomínáním už musíme jednou přestat, že už domů nepřijdeme a tak dále. Jistě, kdo by se za dnešních poměrů vracel domů, když se to našim bývalým vysídlovatelům v jejich od nás „osvobozené zemičce" už dávno samotným nelíbí.
Nu, před 28 lety nám vzali všechno, krutě nás vyhnali a teď by leckdo z nich sám rád zpátky. Tak se mění časy. Když jsme přišli sem, nejen jsme žebrali, jak dnes ještě tvrdí ledajací vševědi. Ne, my jsme také ze všech svých sil, se svými znalostmi a dětmi pomáhali budovat tuto Spolkovou republiku, doslova z ničeho. Kdyby to bylo dopadlo tak, jak si to vymysleli naši páni vysídlovatelé, pak by naše Spolková republika vypadala jinak, ale většina z nás by na tom taky nebyla tak dobře. Takže naše práce se vyplatila a naše děti z toho mají prospěch. To je hlavní věc. Ale svou domovinu proto nemusíme zapomenout, ona nám dala sílu, znalosti a dětem odkaz. Bez toho bychom ty těžké časy nepřestáli. Tak, teď jsem si zase o něco ulevil srdci, i to už jednou musí být.
S tím letošním létem jsme jistě byli spokojeni. Kdo mohl jet na dovolenou, ten si určitě nemohl stěžovat. Já jsem musel zůstat doma. S kozami na zahradě jsem sotva stíhal. Často jsem běhal do lesa a chtěl najít pár hub. Ale nebylo co hledat. Všechno vyprahlé jako troud. A rozčiloval jsem se u toho pořádně. Představte si to. Ti páni od kácení mi vykáceli všechna má houbařská místečka, prý potřebují na ty mrakodrapy písek a štěrk. Pařezy vytahují bagrem, větve a slabší kmeny se teď pálí. Když jsme sem přišli a potřebovali jsme něco na zátop, tak byl les jako vymetený. Nezůstalo vůbec nic, člověk si musel ve dne vyhlídnout suchý stromek a pak ho v noci a mlze ukrást. Tenkrát se tomu říkalo pych a dnes se dřevo v lese jednoduše vyváží. Tak se mění časy. Jsme čím dál modernější, ale spokojenější lidstvo díky tomu není.
A teď jednu otázku na svědomí. Slavili jste všichni pěkně slavkovskou kirmes? Tak jako doma? Ty časy jsou pryč. Když se člověk zamyslí, jak čile si tehdy počínaly naše ženy. Jak běhaly s plechy na koláče k pekaři a jaký byl nářek, když se koláč nepovedl. Dnes už člověk nikde nevidí ženu běžet s plechem na koláče. Taky jsem už dlouho neviděl tak velké kulaté plechy na koláče jako u nás doma. Myslím, že mnohé z mladých žen dnes už vůbec neumí upéct pořádný koláč. Není divu, vždyť musí taky chodit do práce, protože sám muž dnes nevydělá tolik, kolik moderní domácnost potřebuje. Nároky jsou dnes příliš velké, musí být auto, do Španělska a ještě dál se musí jezdit na dovolenou. Jeden chce být lepší než druhý a tomu se pak říká „pokrok". Ale utěšte se, kdybychom mohli zůstat doma, bylo by to dopadlo úplně stejně. Čas běží dál a nedá se zastavit. Kdyby někdo před padesáti lety řekl, že lidé jednou poletí na Měsíc nad našimi hlavami, prohlásili by ho za blázna. Kdo ví, co ještě všechno bude možné? Nechme se překvapit.
Jedno překvapení jsem zažil i já ten týden, ve třetím říjnovém týdnu. Zase mě to táhlo do lesa a co myslíte, co jsem našel: pět krásných hřibů a ještě porci jiných. Tomu jsem se ale zaradoval. Druhý den jsem samozřejmě šel hned zase a tak jsme měli ten týden každý den houbovou polévku. Ta chutnala líp než řízek. Ale nebyl jsem v lese sám, potkal jsem tam i jednoho ze Sokolova (Falkenau) a jednoho z Böhmerwaldu.
Posvícení je teď za námi a Dušičky stojí přede dveřmi. Tu přicházejí takové teskné myšlenky. Ať člověk chce nebo ne, vidí v duchu před sebou náš hřbitov. Žádný věneček neozdobí hroby našich zesnulých a žádná svíčka nebude hořet. Tak se chceme aspoň zde, na hrobech v nové domovině, pomodlit otčenáš za ty, kteří leží doma. U nás doma o Všech svatých a Dušičkách už mnohdy sněžilo a tak jsme nemohli chodit na houby. Ale zima jistě přijde. Listí se barví, stromy pomalu holé a i ptáci už klepou na okna a hlásí se jako zimní hosté.
Jak to jde rychle, a už tu máme Ondřejskou noc. Copak jsme tehdy za lotroviny prováděli. Nejen chlapci, i děvčata byla u toho. Dnes už by to člověk nemohl udělat. Protože co jsme dělali, byl škádlení. Nic se přitom nerozbilo a bylo to odedávna tak zvykem, ani se přitom nekradlo. Byli jsme sice rošťáci, to se nedá popřít, ale gangstery jsme rozhodně nebyli.
O týden později už chodili Mikulášové a čerti. Ti věděli o všech našich hříších a když jsme se na návsi vychloubali, že se nebojíme, tak jak čert chrastil svým řetězem a strašil nás svým chvostem, tak jsme se hned scvrkli, slavnostně přísahali, že se polepšíme, a klepajíce se strachem se pomodlili otčenáš.
Většinou to polepšení vydrželo až do Vánoc. Chtěli jsme přece od Ježíška taky něco dostat. Tolik toho tenkrát nebylo jako dnes. Tehdy ještě nebyl žádný katalog Quelle, žádné obchodní domy ani televize, a v tom mála výlohách, co byly ve Slavkově, viděl člověk každý rok totéž. Ale přesto jsme si tiskli nos na zamrzlé výlohy, abychom ty krásné věci líp viděli. Prosté hračky, k jídlu když to dobře dopadlo pár bruslí nebo nové sáně, a my jsme se cítili jako králové.
Tak buďte hezky hodní, aspoň do Vánoc, aby vám Ježíšek přinesl něco pěkného.
Přeji vám všem opravdu krásné Vánoce a dobrý vstup do nového roku.
Váš Albin Steinwasser
Vül sogn ja, daß ma mit dean Gwesena amål aufhäiern mou, mia kumma nimma ham u su furt. Frahlich, wer gang unter dean öitzrichn Vehältnissn wieda ham, wenns unarn ehemaligen Vatreibern in ihrn va uns „befreitn Landle" selwa nimma gföllt.
Nu ja vua 28 Goujarn habm sie uns alls wegnumma, grausam nausgjägt u öitza kameten vül va deanan gern selwa nouch. Sua ändern sich hålt die Zeiten. Wöi mia rauskumma san, habm mia niat nua gfuadert, wöi sua Neinmålgscheite heint nuch behauptn. Na, mia habm a niat alln unarn Kräftn, mit unarn Wissn u Kinna döi Bundesrepublik mit asn Dreck zuagn u mit aufbaut. Heitn miars sua gmacht, wöi unara Herrn Vatraiwa sichs ausdenkt håbm ghått, dånn täts ja in unara Bundesrepublik onårscht ausschaue, owa die meistn va uns tätn a niat sua gout doustöih. Also hot sich una Årwat rentiert u unara Gunga habm an Profit. Dös is die Hauptsåch. Owa unara Hoamat brauchn mia owa deswegn niat vagessn, sie hout uns die Kraft, una Wissn u Kinna mitgebm. Ohne dean häitn mia(r) döi schwarn Zeitn niat üwastondn. Sua, öitza ho(b) ich mei Herz wieda amål a wing leichte(r) gmåcht, dös mou herich a amål sei(n).
Mit dean heirichn Summa werds ja zafriedn gwest sei(n). Wer in Urlaub fahrn hout kinna, hout sich bestimmt niat beklogn därfn. Ich ho(b) ja möin daham bleibm. Mit'n Göißn in mein Gårtn bin ich bål(d) nimma nouchkumma. Öfter amål bin ich in Wald grennt u ho wolln a paar Schwåmma finna. Owa es wår nix za wolln. Alls zaunogldürr. U gärchat ho ich mich fei a. Stellt's enk amål vüa. Döi Håhndeckl håbm ma ja meine gonzn Schwåmmeplatzle ogholzt, nua walln sie füa döi Wolknkråtzer Sånd u Kies brauchn. Die Stöck habm sie mitn Bagger rauszuagn, die Äst u die schwachn Stammle werdn öitza vabrennt. Wöi ma herkumma san u wos zan neischürn braucht häin, dou wår de Wåld wöi auskiahrt. Es is an fei nix onårscht übrich bliebm, ma hout sich möin a dürrs Baiml ban Toch ausschaue u donn ba Nacht u Nebl stöhln. Dåmals hout ma dös nuch Waldfrevl ghaßn u heint vakinnt's Holz in Wåld. Sua ändern sich die Zeitn. Mia werdn imma moderne, owa zafriedener wiad die Menschheit dabei niat.
Öitza amål a Gwissnsfrouch. Håtts alle schöi die Schlåggewala Kirwa gfeiat? Sua wöi daham? Döi Zeitn san ja vabai. Wenn ma zaruckdenckt, wöi gschäftich dou unara Weiwa woarn. Wöis sie mit dean Kouchnblechern zan Bäckn grennt san u wos füa Lametabl woa, wenn a Kouchn niat recht grautn woar. Dou siaht ma nöimatz mit Kouchenblechern laffn. Dou hob ich üwahaupt nuch kane sua grouße, runde Kouchenblecher wöi ba uns daham gseah. Ich moin, vül va dean junga Weiwan kinna goua nimma an richtichn Kouchn båchn. Ka Wunna, sie möin ja a mit arwern göih, wal da Mua alla niat suavül vadöint, wos sua a moderne Haushalt braucht. Die Ånsprüch san heintzatoch vül za grouß, dou mou a Auto sei, nouch Spanien u nuch weiter mou in Urlaub gfahrn werdn. Ane(r) wüll üwarn onarn sei u dös nennt ma donn „Fortschritt". Owa tröist's enk, wenn mia daham häitn kinna bleibm, wars fei genau sua wuardn. Die Zeit rennt weita u läßt sich niat aufhåltn. Wenn ma vua füfzich Gauarn za öimatz gsagt häit, daß Menschn amål auf unarn löibm, schöin Mound flöign werden; dean häit ma füa narrisch erklärt. Wer was wos nuch alls kinnt? Loun ma uns üwaråschn.
A Üwaraschung hob ich a döi Woch, die dritte Woch im Oktober dalebt. Mich houts wieda amål in Wåld zuagn u wos denkts wos ich gfunna hob: Fünf schöina Stapilzn u nuch a Purtion onara. Dou bi ich owa gschprunga. An onarn Toch bi ich natürlich glei wieda gonga u sua habm ma döi Woch jeden Toch Schwåmmasupp ghatt. Döi hout gschmeckt, bessa als a Schnitzl. Owa ich woar niat alla im Wald, a Falkenaua u a Böhmawäldla san må a üwarn Wech gloffn.
Die Kaiserkirwa is öizt vabai u Allerhalign u Allersöln stäiht vua da Tür. Dou kumma an sua wäihmöitiche Gedånkn. Ob ma wüll ode niat, ma siaht in Gedånkn unarn Kirchhuaf vua sich. Ka Kranzl wiad die Gräwa unara Löibm schmückn u ka Kiarzl wiard brenna. Sua wolln ma hålt dou af unarn Gräwern in da neia Hoamat a e Vaterunser betn füa döi, wos daham liegn. Ba uns daham houts za Allerhalichn u Allersöln schu månchmal gschneit u dou kua ma nuch in die Schwåmme göih. Owa da Winta kinnt bestimmt. As Laab farbt sich, die Bäima werdn langsam lar u a die Vüagl kloppn schu ua die Fenzer u meldn sich als Wintakostgeiher ua.
Wöi lång dauerts u mia håbm Aneresnåbnd. Wos håbn ma dou månchmal füa lousa Stückla gliefert. Niat nua die Boubn, a die Madle wårn dou mit dabei. Heint kennt ma ja dös nimma måchn. Wal wos mia gmåcht habm woar Schåbernack. Dou is nix kaputt gmåcht wuardn u woar va åltersher sua Brauch, a gstuhln is dabei a nix wuardn. Mia woarn a lous, dös kua ma niat leigna, owa Gängster woarn ma fei kane.
A Woch drauf san schu die Zembera gloffn. Döi habm alle unara Sündn gwißt u wenn mia uns af de Gassn a prahlt habm, daß mia uns niat fürchtn, wenn dea Zembera mit sein Kiaten gråsslt u mit de Rouchtn ümfuchtlt hout, donn san ma du klaa wuardn, habm houch u heilich vasprochn, daß mia uns bessern u habm klappernd vua Angst a Vaterunser bett.
Meistens hout döi Besserung a bis za Weihnåchtn uadauert. Mia håbm ja wolln van Christkindla a wos hobm. Sua vül houts ja niat gebm, wöi haintzatoch. Damals houts ja nuch kan Quellekatalog, kane Kaufhäuser u ka Fernsehn gebm u in dean paar Schaufenzern döi in Schlåggewal woarn, woar jeds Gauja dösselwa za seah. Owa mia håbm trotzdem unara Nosn ua dean gfroujanan Fensterscheiben plåttdruckt, daß ma döi schöin Dinga bessa gseah håbm. A anfachs Spülzeich, wos zan Uazöija, wenns gout gånga is a paar Schlittschouch oder an neija Schlittn u mia håbm uns gfühlt wöi a Könich.
Also sads ös a schöi brav, wenigstns bis za Weichnachtn, daß enk's Christkindl wos schöins bringt.
Ich wünsch enk alln recht schöina Weihnachten u an goutn Rutsch ins neia Goua.
Enka Steinwasser Albin
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.