Vzpomínky na posílku z Horního Slavkova
Když se v Heimatbriefu v minulých letech vzpomínalo na nejrůznější řemesla a povolání ze staré vlasti, budiž dnes tímto článkem vzpomenuto na „posílky" (Botenfrauen).
Kdo si na ně ještě pamatuje?
Dvakrát až třikrát týdně chodily, respektive jezdily tyto ženy do Karlových Varů, aby tam podle zadání vyřídily nejrůznější pochůzky. Kdo by se dnes ještě takové činnosti, za tehdejších poměrů, vůbec ujal. Pokud si ještě vzpomínám na své dětství, byly to paní Kollmerová z Nové ulice a paní Hahnová z Dolního Příkopu, které tyto pochůzky vyřizovaly. Brzy ráno vyrazily a pozdě večer se vracely domů obtěžkané nejrůznějšími věcmi. Svůj těžký náklad nosily na zádech – to byla jistě namáhavá práce. A co všechno musely obstarat, neboť tehdy bylo už leccos, co se v Horním Slavkově prostě koupit nedalo. Byly to mimo jiné věci ze sanitárního, respektive reformního obchodu, vzácné léky, nebo když bylo v případě úmrtí v rodině třeba rychle přebarvit nějaký kus oblečení (což se dnes už asi vůbec nedělá), nebo odnést něco do čistírny, nebo nechat udělat plisé na obzvlášť pěkné šaty a potáhnout knoflíky látkou atd. Všechny tyto věci a ještě mnohem víc obstarávaly tyto pilné ženy.
Můj otec, který v létě pracoval v Karlových Varech v hotelnictví, mi po nich také většinou něco poslal domů – ať už to byl dobrý moučník z hotelu, trochu medu nebo vybrané ovoce, čímž mi chtěl udělat radost. Dnes si už člověk vůbec nedovede představit, jak jsme se tehdy z takové maličkosti dokázali radovat. Balíček se vždycky s napětím rozbaloval.
Ještě dobře si pamatuji, že jsem pak večer vždycky chodila k paní Hahnové vyzvednout si věci. Moje teta mi vždycky říkala:
„Zajdi zas za tou posílkou." Někdy jsem tam musela jít dvakrát, protože se v předpokládanou dobu ještě nevrátila domů. Vždyť musela celý den pobíhat po městě, aby vyřídila všechny objednávky. Někdy jsem se divila, když rozbalovala věci, jak to všechno tak zvládla a na nic nezapomněla. Bývala jsem tam velice často, neboť moje teta, která tehdy vedla krejčovskou dílnu, musela jejích služeb často využívat.
Obě ženy jsou už dávno po smrti. Chtěla jsem tímto článkem alespoň jednou vyvolat vzpomínku na jejich činnost.
Tímto zdravím všechny své milé přátele a známé.
Anni Zimmerhackl, roz. Veit
Začínající studenti
Bývalé pražské studentské spolčení v Mnichově nabízí levné pokoje v blízkosti univerzity a techniky.
Dotazy na adresu: Gerhart Löbl, 8000 München 40, Adalbertstraße 41 / Rückgeb.
Erinnerungen an die Botenfrau von Schlaggenwald
Wenn in den vergangenen Jahren im Heimatbrief der verschiedensten Berufe aus der alten Heimat gedacht wurde, so sei heute einmal mit diesem Artikel der „Botenfrauen" gedacht.
Wer erinnert sich noch an diese?
Zwei- bis dreimal in der Woche gingen bzw. fuhren diese Frauen nach Karlsbad, um dort auftragsgemäß die verschiedensten Besorgungen zu machen. Wer würde wohl heute noch eine solche Tätigkeit, unter den damaligen Umständen, auf sich nehmen. Soviel ich mich noch an meine Kindheit erinnern kann, waren es Frau Kollmer von der Neuen Straße und Frau Hahn vom Unteren Graben, die diese Besorgungen ausführten. Am frühen Morgen zogen sie los und kehrten am späten Abend vollbepackt mit den verschiedensten Dingen wieder heim. Sie trugen ihre schwere Last am Rücken, bestimmt eine strapaziöse Arbeit. Was hatten sie alles zu besorgen, denn damals waren es schon verschiedene Dinge, die man in Schlaggenwald eben nicht kaufen konnte. So waren u. a. Artikel aus dem Sanitäts- bzw. Reformhaus, seltene Medikamente, oder war in einem Trauerfall schnell ein Kleidungsstück umzufärben (was wohl heute überhaupt nicht mehr gemacht wird), oder etwas in die Reinigung zu bringen, oder für ein besonders schönes Kleid Plisseearbeit anzufertigen und Knöpfe zu überziehen usw. Alle diese Sachen und noch vieles mehr besorgten diese fleißigen Frauen.
Mein Vater, der im Sommer in Karlsbad im Hotelgewerbe tätig war, schickte auch meistens etwas mit nach Hause, war es eine gute Mehlspeise aus dem Hotel, ein bißchen Honig oder ein auserlesenes Obst, mit dem er mir eine Freude machen wollte. Heute kann man sichs ja nicht vorstellen, wie man sich damals über so etwas freute. Das Päckchen wurde immer mit Spannung ausgepackt.
Ich weiß noch genau, daß ich dann abends immer zur Frau Hahn ging, um die Sachen abzuholen. Meine Tante sagte dann immer:
„Gehst amal za da Biate (Botin). Manchmal mußte ich diesen Weg zweimal gehen, denn sie war zur vorgesehenen Zeit nicht heimgekommen. Hatte sie doch in der Stadt den ganzen Tag herumzulaufen, um alle Aufträge auszuführen. Ich wunderte mich manchmal, wenn sie auspackte, wie sie das alles so geschafft und nichts vergessen hatte. Ich bin sehr oft dagewesen, denn meine Tante, die damals eine Schneiderei betrieb, mußte oft ihre Dienste in Anspruch nehmen.
Beide Frauen sind längst schon tot. Ich wollte mit diesem Artikel einmal die Erinnerung an ihre Tätigkeit ins Gedächtnis zurückrufen.
Ich grüße auf diesem Wege alle meine lieben Freunde und Bekannten.
Anni Zimmerhackl geb. Veit
Studienanfänger
Ehemalige Prager Studentenverbindung in München bietet billige Zimmer in Uni- und TU-Nähe.
Anfragen an: Gerhart Löbl, 8000 München 40, Adalbertstraße 41 / Rückgeb.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.