Horní Slavkov (Schlaggenwald)
. . . K zachráněným věcem, které nám nikdo nemohl vzít, patří duchovní obrazy domova: domu, obce, krajiny a především lidí.
Jako rodáci ze Slavkova si dnes společně připomeňme obraz obou našich kostelů.
Děkanský kostel se svou vysokou střechou a mohutnou věží tyčil nad městem. Byl naším symbolem, často malovaným i fotografovaným. Byl zasvěcen svatému Jiří, patronu rytířů a bojovníků. Prastará legenda o něm vypráví, jak zabíjí draka. Symbolizuje tak statečnost a odvahu, s níž má křesťan vzdorovat zlu. Zlo přichází zvenčí i zevnitř. Zvenčí, když nás něco nebo někdo chce svést k tomu, abychom odepřeli náležitou službu Bohu a bližním. Zevnitř, když nás od správné cesty chce odvést naše sobectví nebo pohodlnost. V takové chvíli je třeba obstát a s Boží milostí říci „ne", i když je to spojeno s obětí. Tak k nám promlouvá svatý Jiří.
Špitální kostel v Novém Městě byl skromný, nenárokoval si žádné zvláštní místo; stačilo mu stát v jedné řadě s ostatními měšťanskými domy. Byl zasvěcen svaté Anně, matce přesvaté Panny Marie a babičce našeho Pána. Naše matky a hospodyně dávaly přednost právě tomuto kostelu, byl také snáze dostupný než děkanský kostel, k němuž vedla strmá cesta. Svatá Anna je vzorem každodenního plnění povinností, které bývá často přehlíženo a málo doceňováno. A přece by náš svět bez služby Anny a jejích nesčetných sester neobstál. Učí nás konat správné věci, aniž bychom o tom rozhlašovali na všechny strany. Stačí, když vše, co jsme chtěli a mysleli dobře, zná jen Bůh – a když je čisté naše svědomí!
Zásada pruských vojáků zněla: „Více být než se zdát!" Svatá Anna a všichni, kdo ji následují, tuto ctnost vždy znali a uplatňovali. Tak k nám dodnes „káží" oba kostely, horní i dolní. Ne však tak, jako by muži měli svůj vzor jen ve svatém Jiří a ženy jen ve svaté Anně. Oba patroni mají důležité poselství pro všechny . . .
Dr. Huber
Aus der „Predigt" in Goldbach (Kurzfassung)
. . . Zu den geretteten Dingen, die uns niemand wegnehmen konnte, gehören die geistigen Bilder von der Heimat: von Haus, Ort, Landschaft, den Personen vor allem.
Als Schlaggenwalder vergegenwärtigen wir uns heute einmal das Bild unserer beiden Kirchen.
Die Dekanalkirche überragte mit ihrem hohen Dach und kräftigen Turm die Stadt. Sie war unser Wahrzeichen, oft gemalt und fotografiert. Dem hl. Georg, dem Patron der Ritter und Kämpfer war sie geweiht. Die uralte Legende läßt ihn einen Drachen töten. Er symbolisiert die Tapferkeit und den Mut, mit denen der Christ dem Bösen widerstehen soll. Das Böse kommt von außen und von innen. Von außen, wenn uns irgendetwas oder irgendwer verführen will, Gott und den Mitmenschen den schuldigen Dienst zu verweigern. Es kommt von innen, wenn unsere Ichsucht oder Trägheit uns vom Rechten abbringen wollen. Da gilt es standzuhalten und mit Gottes Gnade „nein" zu sagen, auch wenn dies opfervoll ist. So spricht St. Georg zu uns.
Die Spitalkirche in der Neustadt war bescheiden, sie beanspruchte keinen besonderen Platz; ihr genügte es, mit den übrigen Bürgerhäusern in einer Front zu stehen. Sie war der hl. Anna geweiht, der Mutter der seligsten Jungfrau Maria, der Großmutter unseres Herrn. Unsere Mütter und Hausfrauen bevorzugten diese Kirche, sie war auch leichter zugänglich als die auf steilem Wege erreichbare Dekanalkirche. St. Anna ist das Vorbild der alltäglichen Pflichterfüllung, die oft übersehen wird und wenig Anerkennung findet. Und doch bestünde unsere Welt nicht ohne den Dienst Annas und ihrer unzähligen Schwestern. Sie lehrt uns, das Rechte zu tun, ohne diese Leistung an die große Glocke zu hängen. Wenn nur Gott alles kennt, was wir gewollt und gut gemeint haben, wenn nur unser Gewissen rein ist!
Der Grundsatz der preußischen Soldaten hieß: „Mehr sein als scheinen!" Die hl. Anna und alle, die ihr nachfolgen, haben diese Tugend immer gekannt und geübt. So „predigen" die beiden Kirchen, die obere und die untere, immer noch. Doch nicht so, als ob die Männer nur in St. Georg und die Frauen nur in St. Anna ihr Vorbild hätten. Beide Schutzpatrone haben allen Wichtiges zu sagen . . . "
Dr. A. K. Huber
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vydavateli Heimatbriefu Richardu Brummeisslovi, Kahl am Main.
Věc: Výpověď odběru.
„Tímto ruším odběr Heimatbriefu, a to i jménem svého bratra Franze P., Pfronten im Allgäu, Bahnhofplatz 194/1/11, neboť Heimatbrief se podle našeho názoru stal zbytečným; navíc je vlastně jen orgánem věčně včerejších, kteří zapomněli, co sami zavinili.
(podpis)
Ponechávám na svých krajanech a věrných odběratelích, co k takovému mizernému postoji řeknou.
Ein Bezieher kündigt den Bezug des HB!
An den Herausgeber des Heimatbriefes Richard Brummeissl, Kahl am Main.
Betreffs: Kündigung.
„Ich bestelle hiermit den Heimatbrief ab, das gleiche auch im Auftrag meines Bruders, Franz P., Pfronten im Allgäu, Bahnhofplatz 194/1/11, da der Heimatbrief nach unserer Auffassung überflüssig geworden ist; zudem er im Grunde nur ein Organ von ewig Gestrigen ist, die vergessen haben, was sie selbst verschuldet haben.
(Unterschrift)
Ich möchte es meinen Landsleuten und treuen Beziehern überlassen, was sie auf eine derartige miese Einstellung zu sagen haben.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.